16

Valnou většinll knih" tvoří jasné a hravé básni\
skbidané tónem národně liclové'ho popěvku;, v nich
nejčastěji přenášejí se do hvězdné říše milostnc
vztahy lidské, ozářenéšfastn.I01 a, šlddliv)'m šibalstvím.
Souh\'čzdí Kuřátek připomíná !xisníkovi krásnooké
české dívky, měsíc je;t zadán se zemí na célý
taneční pořadék, ranni rosa toť. sfzy, jei vyplakala
panenka Země blahem lásky k Měsíčku, pěknému
mládenci, .osamělá hvězda touží jako dívka po lásce.
Jindy vkládá Neruda, básník proslulého cyklu
"Matičce", . do těchto písní poměr matky a dítěte, pak
p. roh1tity jsou básně zvláštní vroucností. Uhasínající
Slunce vzplane na okamžik tehdy, když některá z
jeho planet se k jeho vychladlé hmotě nazpět vrátí,
tak jako zachvějí se mrtvé rty matčiny, když jí
vloží de hrobu na srdce její dítě; oběžnice vylétly
do vesndrn od Slunce jako dítě z kolébky;
oblakové jsou tkliví synové Země. V těohto básních
nešetfí I-Jernda laškovnými a mazlivými
zdrobnělinami, hromadí se zálibou prostoduché až dětinské
obrazy·a předvádí vesmír zdůvěrněle, zněžněle,
zlidštěle. Přimyká se netoliko k prostonárodní písni,
ale pokračuje přímo tam, kde stanul Vítězslav
Hálek v iněkterých"Ve<3erních písních" (viz na př. VII.,
XXVII. a XXXIII. číslo "Večerních písní"). Tu jest
Ner'~da nejpřístupnější, nejlidovější, ale též
nejméně hluQoký. V těchto lehce zvonících slokách,
zasvěcených důsledné anthropomorfisaci vesmíru,
zmizel myslitel uprostřed ko~etní hry takřka nadobro;
ani ostře vyhraněný, rázovitý sloh Nerudliv nemohl
se projeviti v namnoze titěrných arabeskách.

Jiskrné veselí, které ovládá tyto písně a popěvky,
stupňuje se vně~olika veršovaných feuil1etonech áž
k rozpustilému rozmaru. Tak v dotazu matičky
Slunce po rodinných poměrech II paničky Alfy
K:entauri (č. XL) neb v rýmovaném protokole o hvěz-