7

Znovu la znovu hloubá nad tragickým rozporem mezi
nekonečnou obmviiostí všehomíra a nepatrností
červíka, jakÝ'lll jest člověk v podmíněném a kratičkém
svém žití. Nerndova ne\'}'r:erpatelná láska a jeho
hlubokomyslný humor snaží se rozpor ten
překlenouti. Jednak zdúvěn\uje, zdrobfwje, zlidšťuje
veškeré zjevy vesměrné, připodobňuje je lidské
společnosti:a jejím vztahi'nTI životním, (ile vlastních,
takměř programních slo,v:

"Snad jiní jina1ťuvidí -,

já my,slím nebe siré si jak naši zemi
a při hvězdách si myslim nalidi."

.Jednak však promítá vzhhy lidské do
obrovských rozměrů, přisul;uje jim všeobecnou platnost
apoJimá citové kl mrávní síl."', jež ovládají
člověčenstvo jakožto hybné principy d.ění kosmického,
Tak sklenut mezi hvězdnatou oblohou a zemskou
vlastÍ! hásník!ovclu 'duhQ'vý moot, po němž prochází
se volně myšl~n'ka Nerudova, tu potřásajíc hravě
rolničkami :humoru, tu stírajíc si náhlou slzu,
trysknuvší v 'oko Nzrušením nad věčnou jednotou
člověka a V'éSmfru.

Pf10 ,tyto po.chOdy myšlenkbvé,' jichž mohl se
odvážiti ,teprve na vrcholu mužné své sfly, Jan Ne.,.
ruda ~vičil se již v mladistvém svém' tV'oření. V
pesimistiCké náladě rozvráoejné své mla<:losH, kterou
známe Zle "Hřbitovního kvítí", zamyslil &e chmurný
íp!Oeta, bloudídhřbinovem, nad :věcným: zmarem,
jemuž v přísném proudění času propadá všecko bytÍi
vesm.ír zdál se mu souhrnem a odkazem dávno od.,.
by té mir'1uÍosti. Tehdy v XIII., spíše myšlenkově za.,.
jímavém než básnicky hodnotném, čísle napsal tvrdqu
a obsažnou sloku;