48

zápasů za hodnoty pochybné, ukazuje se Vocel Kollárovým
epigonem, pro nějž dějiny české jsou pouhou složkou ve- vývoji
Slovanstva, zobrazovaného tu ve velikých syntetických výjevech,
ale prová~eného tesknou dumou childeharoldovskou, která'\yla
přešla do "Slávy dcery". Vocelovo vidění dějin není ani tentokrl\e
myšlenkově hluboké, ani politi~ky vyhraněné: abstraktní humanitá
s vzdělanostními ideály osvícenskými pojí se tu s romantickým
kultem národnosti, a syntesou těchto myšlenek vyznívá pak celá
báseň, když Jan, osvobozen láskou Ludmilinou a dějinným názorem
z moci Duchamorovy, stává se jako český vynálezce knihtisku
buditelem lidstva i svého národa v duchu pokroku osvětového.
který ma nahraditi staré hodnoty náboženské a zároveň čeliti
materialistickému naturalismu.

Úctyhodný ve svém základním pojetí velkorysém, byť
přejatém z ruky geniovy azna~ně proti němu oslabeném, má "Labyrin1:
slávy" přednosti i nedostatky básnictví dialektického: patos
myšlenky není provázen dostatečnou životností; postavy, jež
jsou hlavně ideovými funkcemi, mají málo teplé bezprostřednosti
a místy se sesýchají v prázdná schemata, což platí ještě více
o Ludmile, než o Janovi; řeč skrovně výrazná nekarakterisuje,
nýbrž jen dokazuje, horlí, poučuje. Vzletu, jímž "Labyrint slávy"
unáší, se podivujeme, ale při tom toužíme po pevné zemi, aby
s námi na ní stanul básník příliš abstraktnÍ.

Vocel sám pokládal své básnické poslání "Labyrintem slávy"
za dovršené a jen zřídka pocítil ještě za svého d.louhého dalšího
působení slovesného potřebu sáhnouti k verši. Učinil-li to, byla
to spíše básnickii publicistika než vlastní poesie. Nejsou však
bez několikeré zajímavosti jeho verše na rozloučenou. V témž
ročníku "Časopisu českého musea", který obsahuje nejvíce jeho
revuální žurnalistiky, r. 184[1 otiskl dva cykly časových básní
"Před březnem r. 1848" a "Po březnu r. 1848", do nichž soustředil
jednak temnou, dusnou a beznadějnou náladu reakční, jednak
plesné, jiskrné a opojné dojmy revoluční, obé se značným stupněm
básnické sugesce. Nemluví tu politik pevného programu, nýbrž
kulturní a humanitní horlitel z "Labyrintu slávy"; neozývá se
zde havlíčkovská kritika nýbrž vocelovský tendenční důraz;
neoslovují nás konkrétní zjevy, nýbrž ocitáme se v pomyslech
zcela všeobecných. A hle, ve chvíli, kdy nový obsah jest vším
a kdy se formy zdají zbytečností, vyčerpává se učený znalec poesie
vynalézáním a broušením východních i západních forem
složitějších, krouží kancion, notuje kancónu, skládá sestinu a piluje
ghasel ... pro tyto formalistické hříčky má dosti času i pohody
ve své studovně, kam patrně nezaléhá hluk s barikád.

Tak i v hodině rozloučení s poesií, kdy kolem něho všude duní
a víří mladý svět, jest Jan Erazim Vocel, konservativec a estét
věren sobě: prožívá zá~asy a otázky přítomnosti, ale dostává se
k nim obrazy, děj i a formami minulosti; vnáší do básnictví spíše