47

materialistický a světoobčanský zloduch, pohrdající národno,stí
i náboženstvím a vyznávající postupné vítězství natura1ismu
a hmotné civilisace, není stejně jako Mefistofeles, samostatným
démo!lem, stojícím mimo Jana a usilujícím oň, nýbrž ztělesněním
jeho vlastních pochyb, pokušení, úzkosti, temnou částí jeho duše,
jeho oživenou krisí, jak ji Vocel sám prožíval za nutkání dobových
myšlenek 40. let. Touto g::lethovskou koncepcí dosáhl Vocel konečně
toho, čeho marně hledal v "Meči a kalichu", vnitřní jednoty pro
svou báseň: děj není dílem nadpozemských mocností ani zevních
historických podmínek, nýbrž tvorbou vlastní duše, která roste
a se vyvíjí; jest již podružností, jestliže vykoupení Janovo ˆ
opět s příklonou ke goethovskému motivu Markétčinu - organisuje
a dokonává žena-panna, když Jan vlastní silou v sobě překonává
Duchamora.

Je-li Ducha-mor přece jen Mefistofelem, bez goethovského
sarkasmu a humoru a ve zmenšeném formátu s časově střiženým
programem v duchu 40. let, není Jan arciť postavou faustovskou.
Voce1 sám zdůvodnil velmi přesvědčivě, že a proč jeho hrdina
nemá ani kapky titanské krve Faustovy, zůstávaje stále jen
průměrným mladým idealistou, avšak neuvědomil si při tom sám
základního rozdílu mezi faustovským dramatem a . svou řadou
obrazů. U Goetha děje se Faustův výkupný vývoj tím, že se Faust
dějů, do kterých jej jeho démon zaplétá, účastní celou bytostí
a zvláště také podílem volním, který se stále stupňuje až k velkému
závěrečnému hrdinství energie sociální - Goethův "Faust" jest
velezpěvem vítězné vůle a snahy, vedoucí k vykoupení. Vocelův
Jan však naopak - zprvu bojovník, později čím dále tím vice
povaha výhradně kontemplativní, - jest sváděn a pokoušen
pouze událostmi a příběhy, ke kterým trpně přihlíží, nezasahuje
do nich ničím a konaje tedy' pout dějinami jako dantovský divák,
nikoliv jako goethovský voluntarista ... jak přiznačno pro
čtyřicátá léta v Čechách i pro meditativního Vocela, učence a
pozorovatelel

Historický rámec, do něhož Vocel zasadil své vidění zápasu
mezi požitkářskou nevěrou a idealistickým činorodým kladem,
mezi naturalistickým hedonismem a nadosobní obětavostí, mezi
beznárodním a nenáboženským hmotařstvím a národně výchovným
osvětářstvím, dán byl jak osobními sklony tak celým obsahem
českého obrozenÍ. Děj počíná se tam, kde se "Meč a kalich" končil,
v době tragického rozkladu Táborstva, nyní i mravně hodnoceného
otázkou, zda byl oprávněn bratrovražedný zápas za víru, kde syn
stanul proti otci, bratr proti bratru, a z této bolestné otázky
temení namnoze vnitřní otřesy Janovy. Jako v mladistvých
povídkách Voce1ových tak i tuto zobrazují se, často teplými
barvami zasvěceného starožitníka, všecky duševní a kulturní
proudy doby tak složité a přechodné. Když pak v druhé části
knihy popřává Duchamor Janovi prožívati dávnověkost, která
se samému duchu negace jeví marným sledem bezvýsledných