46

jemné a pochybné,' kde naivní výklad osobními motivy a stálý
zájem o děje vojenské nedopustil zastaviti se u náboženských
zdrojů hnutí, a kde jednostranný individualism vůbec nepřihlédl
k lidovému rázu táborství. Veršovec-kronikář slyší hučeti kolesa
bitevních vozů, šuměti válečný sbor a jeho píseň, kázati a
povzbuzovati kališnické kněze. a leccos z této směsice zaléhá do jeho
neuspořádaných veršů. ale nikde nenaznačuje čtenáři, odkud
temení tento příval dějinné velikosti a krásy, tak nepodobné
gotickému duchu předchozího období lucemburského. Proto
nedovedl Vocel také, na rozdíl od současných liberalistických básníků
českoněmeckých, najíti vůbec spojitosti mezi emancipačním
duchem XV. věku a svobodomyslným usilováním moderního
lidstva a utkvěl, podobně jako v "Přemyslovdch", na národnostní
a historicky výchovné tendenci, přednášené někdy elegicky, jindy
s nadnášeným patosem. A přece, přese všecky tyto mělkosti
myšlenkové, přes suchost podání. přes nedostatek životnosti
značí "Meč a kalich" značný pokrok proti po~ ulárnějším
"Přemyslovcům". Zavrhnuv mechanické navlékání historických drobných
romancí na společnou nit. usilujenyníVocel o skutečnou básnickou
komposici, které mínil dosáhnouti tím, že si celou knihu rozložil
do čtyř samostatných cyklů "Alžběta a Jan". "Václav IV.",
"Mstitel" a "Poslední sen". Uprostřed těchto cyklů pokoušel se,
seč byly jeho slabé síly, narýsovati vnitřní vývoj hrdin, ukázati
k pozemským i nadzemským podmínkám jejich činů, osvětliti
s několika stran jejich jednání, ale nebyl doposud zralý pro
ten to čestný úkol komposiční.

Proved.l jej teprve r. 1846 ve svém posled.ním d.íle veršovaném,
jediném, na němž se zakládá jeho titul skutečného básníka, v·
"Labyrintu slávy", a tu opravdu stanul v přední řadě českého vývoje
poetického, on, jenž dotud byl leda epigonem. Dumavé pokolení,
které následovalo po básnické romantice, oblíbilo si pro
intelektuální a citové rozpory svého neklidného ducha nade vše formu
reHeksivní veršované povídky, poskytující možnost co
nejhojnějších projevů subjektivních a užívající jak dějové náplně tak
karakteristiky osob za pouhé záminky zpovědí důvěrných - od
Máchy vede ta cesta až ke Svatopluku Čechovi. Vocel se nepřidržel
na rozdíl od většiny svých vrstevníků byronského typu této
povídky, k němuž se řadí jak "Máj", tak "Protichůdci", nýbrž
milovník německého klasicismu sáhl až ke Goethovi, jehož "Faust"
v rámci kosmického dramatu také obsahuje mnoho reHeksivní
epiky. Vocel v úvodě k "Labyrintu slávy" vyzrálou a prohloubenou
úvahou kritickou se pokusil vyložiti, proč jeho skladba není
faustiádou, kterýžto typ nalezne však v jeho skladbě rázem i oko
literárně necvičené. Obranný důkaz se mu nepodařil, neboť to, co
činí Fausta Faustem, jest v "Labyrintu slávy" převzato do
nejvnitřnější osnovy a činí Vocelovu báseň jedině zajímavou. U Vocela
jest totiž úplně stejně jako u Goetha dua1ism lidského nitra
promítnut figurálně životnou dvojicí Jana a Duchamora; tento