4-

časnými zápasy pohanství a křesťanství. Již tehdy Vocel, sotva
dvacetiletý, dobře cítil, kde leží tragická látka, a kde surovina
dějinná volá po básnické ruce, ale jeho prostředky na to zdaleka
nestačily; jmenovitě jeho řeč tvrdá a nevýrazná, často temná a
násilná pozdila se značně za slovním pokladem školy
jungmannovské.

Vocelovy povídky dějepisné, které o deset let později vznikaly
nejprve po německu a teprve po návratu spisovatelově do vlasti
byly přeloženy do češtiny a to mluvou dosti výraznou a barvitou,
stojí vysoko nad "Harfou", a postavíme-li na př. nejznámější
z nich "Posledního Orebitu" neb "Hlatipisce" vedle současné
dějepravné prósy Klicperovy, Markovy, Chocholouškovy a Tylovy,
podivíme se až Vocelovým schopnostem v gemu, kuž v.celku
ležel stranou jeho vývojové cesty. Sahal po historických látkách,
které i v budoucnosti osvědčilynclGlikopřitažlivost, ale i mnoho
interpretačních možností pro naše dějepravné povídkáře; vybíral
děje a situace zadrhující v složitý uzel několikeré pásmo kulturní;
osvědčoval schopnost pro náladovou malbu krajin, interieurů,
výjevů; posunoval smělou rukou do popředí velké postavy, z nichž
každá byla problémem dějinného dušezpytu. Opravdu, tento
vyprávěč mohl býti ze všeho spíše viněn než z chudoby; naopak
vytýkal bych mu spíše přílišné bohatství, k jehož zvládnutí si
nedoprával ani dosti klidu, ani sám neměl dostatek tvůrčích sil.
Ale není to ještě Vocel ani z "Přemyslovců" ani z "Labyrintu
slávy", ježto doposud povídková archeologie jest soběstačná,
a z minulosti nevede most k přítomnosti; kdyby byl Vocel
zobrazoval rytířské zápasy v starém Skotsku neb rozkvět věd ve
vlašských městech, nebyl by mohl zachovati větší míru
archaistického klidu - dobře vzdělaný a velmi názorný starožitník úplně
umlčel prozatím vlasteneckého buditele.

Ten, ještě před trvalým osobním návratem do vlasti, pl"ihlašuje
se "Přemyslovci" r. 1838, k nimž se po pěti letech druží cyklus
"Meč a kalich" - dvě knihy, jež netoliko v povědomí vrstevníků,
ale i v literárním dějepise právem zůstanou spojeny. Jan Eťazim
Vocel, obzíravý a vytříbený autokritik, věděl sám velmi dobi-e,
odkud obliba, ba proslulost "Přemyslovců" , tak nedokGnalých
v historickém pojetí i v básnickém podání: kniha se stala breviářem
nacionalismu v obou jeho formách, jak vlasteneckého stesku nad
velkou minulostí, tak hrdého uvědomění jazy:]{ového, státoprávního
a národnostního, a pro hesla tvořící pointy, příliš ochotně se
promíjel bědný doprovod. Dnes není věru lehko býti kriticky
spravedlivým k oběma sbírkám, jež estetického měřítka vůbec
nesnesou a to již proto, že jsou od začátku až do konce pochybným
výsledkem stálého zápasu se slovníkem, ano i s mluvnicí, s prosodií
a s rýmem, kde co chvíli nadobro podléhá básník příliš dlouho
vzdálený od domova a od živých zdrojů mateřštiny.

Kronika středověku pohanského i křesťanského, kterou Vocel
mechanicky a bez osobitějšího výběru přelil z mělkého a osvícen-