43

osvojovalo si, byť neúplně a nesměle již pokrokovější myšlenky
občanské emancipace vanoucí mezi červencem 1830 a březnem 1848.
Proto ani Vocel, starožitník z povolání, ani Tyl, ochotnický milovník
vlastenecké dávnověkosti, neutonuli v samoúčelném antikvářství
a požitkářském archai!'mu, nýbrž užívali obrazů minulosti k
výchově svých současníků, hledali již v přešlých stoletích novodobé
myšlenky, úmyslně se dopouštěli ideových anachronismů, jimž
byli ostatně zavázáni z velké části za svou popularitu. Takto
souvisí "Přemyslovci" velmi těsně s "Dekretem kutnohorským",
a od "Labyrintu slávy" vede cesta k "Janu Husovi" a ke
"Kutnohorským havířům"; ovšem, kde Vocel zůstával obezřetným
konservativcem, bránícím obsah národního obrození proti náporu
teoretiků i praktiků levice hegelovské, tam Tyl ochotně se nabízel
za mluvčího sociální i politické emancipace. Ani ten ani onen
nebyl básníkem nejvyššího posvěcení a žadoucí životnosti, kterou
u obou pohřešoval se svým mužně kritickým protestem jejich
společný kritik Karel Havlíček; Vocel trpěl přílišným
intelektualismem přízvuku až učeneckého, Tyl se utápěl v nadměrné
sentimentalitě takřka zženštilé - pevné obrysy života a skutečnosti
byť minulé, unikaly oběma, a skrovná obrazivost pedanta a snílka
nevystačovala jim k umělecké tvorbě trvalé ceny. Budoucnosti
nezůstalo po nich mnoho, a v rámci světového písemnictví ztrácejí
se úplně; v dějinách národního obrození českého však má jak
Vocel tak Tyl místo velmi čestné jakožto dva spisovatelé, jimž}
slovesnost byla nejdražším a nejúspěšnějším prostředkem vlaste-(

neckého apoštolátu. .

Vocelovo vlastní působení básnické, ohraničené třemi
veršovanými knihami "Přemyslovci", Mečem a kalichem"" a
"Labyrintem slávy", nezaujímá doby delší osmi let 1838-1846, ale
dlouhá a vytrvalá průprava slovesná je předchází. Již dvacetiletý
rodák a nadšenec kutnohorský, žijící duchem v kronikách a biblích
se středověkou výzdobou a tělem mezi církevními i světskými
památkami rozpadávající se a pustnoucí gotiky vladislavské,
byl básníkem; neměl-li doposud vůbec osobitosti výrazové,
vyznačoval se za to jako pravý epigon jemnou vnímavostí pro slohové
odstíny svých vzorů a pečlivě pěštěným smyslem náladovým.
Jeho mladická osudová truchlohra "Harfa" jest právě jen školský
příklad žalostného básnického druhu, vyvěrajícího z fatalistického
přítmí bezradné pozdní romantiky a soustředícího všecku volní
mdlobu zpátečnické restaurace - forma jest dramatická, ale
všecek obsah a postup nedramatický. Vocel nemůže se vyrovnati
našemu druhému tragikovi osudovému Fr. Turinskému, který
dostal údělem lyrický tok řeči a ženský vděk v karakteristice, ale není
ani v této prvotině bez zajímavosti. K přísnému pojetí
odpovědnosti viny a trestu, kterému i pozd.ěji zůstal věren, pI-istupuje
opravdu básnický dar úhrnného pohled.u do pohanského pravěku
českého, s jeho rodovými a rod.innými tragediemi vládčích
plemen, s jeho prolínáním živlu slovanského a německého, s jeho