do svého slunečního vozu barvy a světlo, perspektivu a stín,
dovedli vší nádherou světskou promítnouti vznešenost rajského
blaženství. Nikdo neznal těchto čárů lépe než architekt všech
pražských architektů, Kilián Dientzenhofer. Zdá se, že jeho rodině
byl přímo vrozen smysl pro vznešenost, která není studená, pro
nádheru, která nikdy netrpí bombastem. I díla jeho strýce, jež
jsem viděl v Bamberce - mimochodem jediném městě na severu
od Alp, které připomíná Prahu - mají tuto grandiosnost. Kilián
Dientzenhofer, jehož vývoj mohl požehnaně spočinouti na
ramenech velkého otce, byl z geniů, pro něž není nesnází. Dovedl
prostě vše. Stál bez nesnází nad konfliktem severní přírody a jižní
krásy, slovanské přísnosti a vlašské grade, nad oním konfliktem,
jehož ztělesněním dramatickým jest Praha. Jako čte veliký sochař
v neotesaném mramorovém balvanu tvář i postoj budoucích
plastik, tak uhodl vždy Dientzenhofer z nesnází, kladených terénem,
velké základní rysy zamýšlené architektury. Každou překážkou
rostla mu křídla, každá obtížná stavební kulisa ho učila, jak by
monumentalisoval perspektivu, a bylo-li v okolí jeho stavby jiné
mohutné dílo architektonické, přijal je jako vítaný kontrast, jako
dramatickou folii. A nejinaký byl poměr tohoto nejpražštějšího
z pražských umělců k studené a sychravé přírodě, do jejíchž
vichrů a dešťů postavil vlašské své sny: učinil ji slu~ebnicí.
Máme z jeho kroisovské ruky křehké kusy důvěrné architektury
světské, jako letohrádek Ameriku i palác Sylva Tarouccy, ale též
důkladná profánnf díla, jako karlínskou Invalidovnu. Přestavěl
Tomášský chrám tak, že přímo vyhladil všecky stopy gotické, a byl
velmi taktním obnovovatelem paláce Nosticova. Stvořil intimní
svatyňky pro domácí potřebu uzavřeného kroužku, jako kostel sv.
Karla Boromejského, uměl býti i prostým a jasným, jako v
diskretním chrámku sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech.

29