jicími široké kmeny a chlumovité koruny. Když se otevře
Valdštýnská zahrada na malou chvíli v polovici května, neuvítají v ní
návštěvníky jen ohromné kaštany, planoucí tisíci světel, a jen
jásající záhony azalek, nýbrž i mohutné stopy výbojného genia
Valdštýnova. Vše je konstruováno v duchu italské morálky
panské, která rozpíná křídla po nejvyšší moci: do otevřeného
večeřadla padá odlesk velikého zálivu nekonečné oblohy; kamenné
sochy v houštinách a nad bazény zobrazují Herakla a giganty;
voliéra zdá se býti zřízena pro pobyt orlů; koruny starých stromů,
ověnčených břečťanem, se dotýkají nebes

Španělská episoda v Praze není nikde tak zhuštěna jako na Loretě
a v přilehlém asketickém kostelíku kapucínském: zde v odříkavé
střízlivosti, do níž se přísně dívá umučená tvář Moralesova Krista,
tam v rozkošnickém ovzduší nebeské erotiky se projevuje složitá
duše protireformačního Španělska oběma svými krajnostmi.
Pamatuji se, jak jsem před lety v stinných a chladných ambitech
Lorety náhodou četl jakési Galdósovo drama, jež prudkou
polemikou účtovalo s katolictvím a jesuitstvím dnešních Španěl,
drama bez zvláštní vnitřní síly a s postavami načrtanými pouze
obrysově. Ale v tomto zvláštním prostředí cítil jsem bezprostředně
všecku naléhavost divadelní argumentace básníkovy: kulturní
skutečnost, na kterou útočil Galdós svou přímočarou dialektikou,
obklopovala mne na dosah ruky, i podlehl jsem úplné ilusi.
Míst, kde by dojem kulturní cizoty byl podobně silný, není
v Praze příliš mnoho, snad ještě náměstí Velkopřevorské, nádvoří
na Strahově, schodiště od Vlašské ulice na Petřín. Ostatek
amalgamovala a přetvořila Praha zázračnou svou přizpůsobovací silou
.Strávila a zpracovala všecky stavitelské i životní slohy od časného
umění románského až po pozdní empire a podřídila je své složité
a přece jednotné osobitosti, na níž má stejnou účast příroda i
archi
17