k monumentálnímu dějepisci ve službách národního života a
mravního svědomÍ.

Ze základních problémů, které v mladosti stejně
znepokojovaly Pekaře jako Šustu a k nimž stárnoucí Goll přihlížel
se zdrželivou pochybovačností stoupence Rankova, stál v
popředí spor o individualismus či kolektivismus v dějepisectvÍ.
Pekař, jenž již s 27 lety si vytkl, kritisuje Lamprechta, za
cíl "umělecky oživiti vědecky probadanou minulost",
hledal v kontroversi původně stanovisko zprostředkující. Ve
svých převratných studiích z dějin hospodárských a
sociálních, ať o českém pravěku, ať z dob pobělohorských,
vytěžil mnoho z podnětů i metod kolektivistického
dějepisectví, ale jeho vlastní osobnost a osobitost se čím dále klonila
spíše k pojetí individualistickému, které, zdůrazúujíc
význam velkých osobností v dějinách, si libuje také v praksi
v kreshě podobizen, někdy účinné úhrnnosti freskové, jindy
však jemně odstíněného propracování křehkého pastelu. Od
samého začátku jeho dráhy zjemnil se v neobyčejně
duchaplné a přesné portréty historiků od Palackého až po Denise
a Golla; v nich smysl pro odstín a polotón, podmíněný krajně
pečlivou analysou, se HŽ podivuhodně snáší s ukojením čistě
kritické potřeby soudu a hodnocenÍ. A též v nejskvělejších
Pekařových dílech musí skoro mimoděk dějezpytná analysa
neh dějepravná osnova ustupovati složité a propracované
karakteristice ústředních postav a občas také intensivnímu
podobiznářství, pro něž žádná tvář dějinných účastníků není
dosti nepatrná, aby nezlákala mistra historického portrétu
alespoú ke zhuštěné zkratce povahokresebné. Problematické
a sporné figury vábily dějepisce predevším i tehdy, když
nemohl potlačiti svého odporu k nim, ač se vždycky snažil býti
spravedliv též k těm, které do temného stínu staví nejen
tra
20