lyrická, jíž v první Nerudově knize vůbec nebylo.
V čase, ležícím mezi oběma skupinami, zrodil se
ly.=rický básník, náš nejdůvěrnější a nejvíce opravdový
poeta drobné diskretní písně, sladký jednotite!
lidské=ho srdce a přírodní scenerie.

Zatím co Hálek, zasažen a oslněn mocným vlivem
lyriky Heineovy, bud přírodu naivně
antropomorfiso=val, bud v ní vyhledával melodramatické dekorace pro
svůj román lásky do jednotvárnosti opakovaný,
vy=pracovával se Neruda k naprosto rázovitému slohu
lyrickému. Neruda, syn města, zachovává vždy
ja.=kousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě,
jest mrzutým a vzavřeným divákem i cizincem, tam
kde venkované Ce!akovský a Hálek cítili se
domaNeruda již v »Elegíckých hříčkách« jako později
v »Prostých motivech« dává se přírodou, jarem, ptačí
písní teprve dobývat. Tato distance činí jej
pozoro=vatdem o mnoho ostřejším, pronikavějším,
svéráz=nějším než jest kdokoliv z těch, kdož přírodu dostali
do kolébky darem. Jeho krajinářské obrazy z přírody
nejsou nikde pouhými dekoracemi, nýbrž
samostat=nými uměleckými díly, jimž neschází ani světla ani
vzduchu, mnohý z nich mohl by prostě platit za
mi=strovský kus básnické deskripce opřené o neobyčejně
jemnou a cvičenou schopnost visuelní. Ale-a tu jest
vlastní Nerudův svéráz - pozorující umělec jest vždy
v rovnováze s meditačním lyrikem: každý krajinný
pohled jest zároveň stavem básníkovy duše, každý
přírodní výjev jest zkrácenou a zhuštěnou obdobou
vniterního života poetova, co bylo druhům lyrickou

52