EjRICKÁ píseň, jaké od chlapeckých svých let ob:
divoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému
dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům
Nerudovým naprosto chybí hlubší hudební melodie,

onen zázračný dar pravé lyriky, jenž ji přibližuje zur:
čení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka
nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi
hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou,
m~ly i Pflegrovy »Dumky«, měly ji ve zvýšené míře
Hálkovy» Večerní písně«, opakující stále nejen tytéž
lyrické motivy, ale i jedno rhytmické ladění. Neru:
davo »Hřbitovní kvítí« bylo takto ve veliké nevý:
hodě proti oběma současným debutům básnickým,
ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo:
jových a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového,
sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflexe roz:
urnové hude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize
jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty
dojmové; a to tím více, nedovede:li podplatiti harev:
ností ohrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni:
ckým uměním. N eruda nikdy nechtěl ničím podplá:
ceti, nýhrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovní
kvítí« vskutku jest pouhopouhé zrcadlo zach mu:
řeného třiadvacetiletého hásníka, jenž potud marně
hledá hudební melodii. Jeho psychologická pravdi:
vost má chvílemi přímo ráz nelítostného exhihitionis:
mu: byly=li » Večerní písně« Hálkovy knihou naiv=
ního sehezhožnění, hylo Nerudovo »Hřhitovní kvítí«
katechismem sebeohžaloby, encheiridiem sebetrýzně.
Nemůže hýti pro Nerudu »Hřbitovního kvítí« ch ara:

34