38

se stíny právě proto, že bylo tak poctivé, nebojácné a důvěřivé.
Vesmír mu měl svůj smysl v životě a svoje mysterium v práci,
a nebylo mu většího tajemství nad všední den a jiné věčnosti
kromě plnosti a krásy chvíle.

Soudilo se Spinozou, že všecka moudrost je v přemýšlení
o životě a ne o smrti, a s Nietzschem se odvracelo od všeho
zásvětí.

Milovalo plné, bílé denní světlo a jeho jedinou svatost.
A pak -- umění.

To umění, které sytilo všecky jeho potřeby snu a obraznosti,
kde nestačilo náboženství. Umění veliké a přísné, cudné a vášnivé,
umění Severu, které převzalo funkci náboženství a nese všecky
ony lidské krásy a pýchy, jež vzalo s jeho mdlých rukou: Goetha,
Wagnera, Ibsena.

A toto oddané, důvěhvé srdce padlo tak náhle a zákeřně,
jakoby zrazeno a zaskočeno, že se chce vzkřiknout člověku se
Shelleym, který zaplakal nad Keatsem:

Kde's byla, mocná Matko, když kles'?«

* *

*

Až po desitiletích ona generace, kterou v sloze tak dokonalé
dílem představoval, dílem dával tušiti, bude předmětem historického
líčení, bude i jméno Theodora Nováka žíti ne snad silou faktu,
ale silou symbolu. Pak padnou nové zas paprsky na jeho práce,
pak i tento soubor nabude nového smyslu.

Není pochyby, že mnohý z těchto článků byl by Theodor
~ovák odložil stranou jako pouhý dokument svého vývoje, jako
pouhý stupeň lepšího poznání, kdyby mu bylo dopřáno vytvořiti
ona velká díla, v nichž cele se mělo zrcadliti jeho monistické
cítění a myšlení; zdaž však dnes, kdy v našich rukách zanechal
pouze nepatrný fragment nejen svého díla, nýbrž i svého života,
nemáme si vděčně vážiti alespoň těchto fragmentů? A to tím více,
čím plněji platí o Theodoru Novákovi významná slova, která
napsal Lessing, vydávaje filosofické fragmenty nešťastného mladého
přítele K. W. Jerusalema:

»Seine Laufbahn war kurz; sein Lauf schnell. Doch langc
leben ist nicht viel leben. Und wenn viel denken allein, vielleben
ist, so war seiner Jahre nur fiir uns zu wenig.«

Uspořádali jsme knihu jen proto, aby jemná a krásná jeho
individualita, jíž nebylo přáno cele se vyžíti, žila i dále v myslích
a srdcích, nejen tím, co dala, nýbrž i tím, co slibovala a nesměla
dáti; aby čistá a jasná její zář hřála blahodárně dále, i když její
ohnivý a odvážný plamen zhasen byl závistivými vlnami; aby bolest
vzpomínky na Theodora Nováka nebyla jen steskem a smutkem,
nýbrž i očistou a požehnáním.