37

Kdo, poměrů znalý, přišel ve styk s mladým tím mužem,
věřil, že schopen jest vykonati něco neobyčejného. Skoro však se
bál budoucnosti, až jemná duše opustivsi čarovnou zahradu, v níž
ssála opojnou vůni květů vědy, vydá se mezi nehostinné srázy,
aby sama trhala na strmých, nedostupných úbočích rostoucí vzácné
květiny poznání. Nad mrtvými nadějemi, jež zhynuly s Theodorem
Novákem, nechť netruchlí jen zarmoucení rodiče, sourozenci i dobří
přátelé, nechť truchlí i malý národ, jehož jest největším neštěstím,
dočkává-li se věku dlouhého prostřednost, a hyne-li, záhy podťata,
schopnost.«

Jemný medai1lonek F. X. Šaldy (v "Ženském Světě«),
zachycující několika rysy poslední tajemství duchovního zjevu Theodora
Nováka a metafysickou tragiku jeho smrti, klademe sem celý:

"V Theodoru Novákovi zemřelo nekonečně víc než odborný
a exaktně vědecký badatel: byl mi především myslitel a filosof,
člověk krásné duševní kultury, posvěcené čelo, celý duch a smělé,
nebojácné, srdnaté srdce.

Zvláštní, skoro románové kouzlo leželo pro mne na tom
tichém, slabém, hubeném a roztomile nesmělém hochovi, jenž se
rozněcoval v plynnou, až překotnou výmluvnost jen tehdy, když
se jednalo o jeho drahé duševní statky, a jenž kryl za křehkou
formou velkou hotovost a pevnost myšlénky a vytrvalost vůle a
slučoval s neúmornou, odbornou, detailovou prací smělé jednotné
zření filosofické ve velikém, slavném vržení světla a vášnivý kult
vysokého a cudného umění snu a pýchy.

Tichý a plachý vnějškem a při tom uvnitř ZIJIC! vaslllvym
životem a trávený jím, pilný, střízlivý a svědomitý do pedantismu
a při tom veliké, široce rozepjaté obraznosti a nebojácného,
sladkého a srdnatého srdce - rozmilá směs dítěte, učence, filosofa,
básníka a snivce -- tak rýsuje se mi před očima.

Monistický názor světa nebyl mu jen knižním theorematem,
byl mu předem vírou, životem, jistotou: bylo to v první řadě
odvážné, statečné a bezelstné srdce, celé proniknuté a napojené týmž
světelným optimismem a touže strašně silnou a oddanou důvěrou
ve vesmír, jako Spinoza, Goethe, Shelley anebo Emerson.

Důvěřoval jako oni, že Kosmos má veliký a krásný smysl,
a že není v něm pro sílu, práci, oddanost zmaru a smrti. Nebyl
mu ani lstí a pastí, ani temnotou, ani hrou - byl mu sluhou
rozumu, síly a práce, nadšeným a oddaným pomocníkem vůle
a ideje.

Vhazoval stále celé svoje srdce do vod chvíle, náhody a touhy
a věřil, že vynesou je na povrch, poněvadž v ekonomii světa
nemůže být zmaru žádné hodnotě.

Tak bylo dětsky důvěřivé, tak bylo mužně vytrvalé a tak
pevné toto srdce.

Nemělo potřebí mystiky smrti a nemilovalo allegorické hry