27

laci a filosofické rozřešení moderního individualismu. Četba
posupného a zachmuřeného nihilisty pozměnila značně obraz, jejž o
Stirnerovi vtiskl Theodoru Novákovi snivý a měkký lyrik, a Theodor
Novák byl úplně rozčarován Stirnerem. Nenašel v něm moderního
myslitele, pronikajícího celou bytost lidskou, nýbrž výstředního
metafysika, který chce zničiti všemi dialektickými zbraněmi něco,
co za jeho doby byla velká konstrukce Hegelianů, a dnes není
než mrtvým stínem, byvši nahrazeno novou koncepcí člověka ve
ve filosofii Schopenhauerově a moderních vědách přírodních.

Diskusse ve filosofickém semináři professora Masaryka, kdež
práce dílem pilednesena, ukázala mu pak jasně, že Stirner, kterého
Mackay tak osamocuje, jest jedním článkem řetězu levice
hegelianské. Zápal pro t. zv. theoretický anarchism pohasl, Mackay nebyl
než episodou; Theodor Novák nesdílel se již ani o to, co druhdy
na Stirnerovi nejvíc jej zajímalo, o »onu tragiku důsledného
intellektu, jenž dusí úvahami cit i vůli ničí aktivní život skutků«,
o které se mluví na konci práce. Studie »Dílo Maxe Stirnera,« jež
měla býti apotheosou a nadšeným kredem, stalo se chladnou
historicko-kritickou essayí. I Theodoru Novákovi mluvil nešťastný
Stirncr z duše, řekl-li o sobě:

»leh hab' mein' Sach' auf Nichts gestelll.«