pREDMLUVA

Dějiny národního obrození českého na sklonku
osmnáctého věku a ve století devatenáctém byly dlouho
chápány hlavně jen ve svém obsahu literárním a ve své
tendenci jazykově národní,. bez náležitého zřetele k
náplni myšlenkové. Když později v positivistické epoše
českého dějezpytu obrátili učenci soustředěnou
pozornost také k ideové stránce velkého dějinného procesu,
zkoumajíce v souvislosti s duchovními proudy
zahraničními jak snahy vědecké tak filosofické úsilí našich
buditelů, unikala jim zpravidla jed n a složka velice
významná: n á b o žen s ký ž i v o to b r o z e n s k ý.
Souviselo to asi s okolností, že vlastní kořeny hnutí
hledány v osvícenství, ano, přímo v josefinství,
nepřátelském nejen církvi, ale náboženství vůbec, a že za jádro
národní obnovy považována oposice proti hodnotám
katolického baroka pobělohorského; u mužů rázu
Dobrovského, Jungmannova, Havlíčkova přímo zveličován
jejich odpor ke zjevenému náboženství a církevním
institucím. Ve své "české filosofii" se arciť T. G. Masaryk
pokusil vystopovati náboženské kořeny myšlenkov.!Ích
koncepcí ať filosofických ať vědeckých ať politických
u vůdčích osobností, přicházejících z východu, u Kollára,
Šafaříka a Palackého, a působil tu velice podnětně, ač
ve svých vývodech zaměňoval mimovolnou shodu
filosofických zásad s positivním křesťanstvím a uvědomělé
navazování na domácí náboženskou tradici a ač aprior~
podřídil své poznatky ústřednímu názoru o
převládajícím podílu protestantismu na kulturní výstavbě českého
národa.

Za to až dosud nevěnována náležitá pozornost účasti
n á b o žen s k é hod uch a k a t o I i c k é h o v dě
jin
9