(v. 3.). Nepřátelé naši jsou hlavou, odpůrcům našim šťastně se
vede (v. 5.). Těžce sme hřešili, protož jako nečistí odloučeni
jsme (v. 8.). Seslal z výsosti oheň do kostí našich~ obrátil nás
v pustinu (v. 13.). Vně nás meč na sirobu přivodí, v domě pak
(kde kdo z nás jest) pouhá smrt (v. 20.). Sám Pán učiněn nám
jest podobný nepříteli, sehlcuje nás, rozmnožuje v nás
zármutek a bolest (kap. 2, v. 5.); hynou od slz oči naše, kormoutí se
v nás vnitřnosti naše, vykydují se na zem játra naše (v. 11.).
Nebo veliké jest jako moře potření naše, není, kdo by nás zhojil.
(v. 13.) Jsme ti, kteříž okoušíme trápení od metly rozhněvání
Božího (kap. 3, v. 1.); nebo nás zahnal a uvedl do tmy (v. 2.),
obklíčiv nás přeodpornou hořkostí (v. 5.), krmí nás pelynkem
a napájí žlučí (v. 15.), vrazil nás do popela (v. 16.). Obestřel se
proti nám hněvem, stíhá nás, morduje a nešanuje (v. 43.).
Rozvodnily se nad hlavy naše vody, protož říkáme: Jižť jest po nás.
(v. 54.) Větší na nás trestání přišlo než na Sodomu,
kterážpodvrácena jest pojednou a netrvaly tak při ní rány (kap. 4, v. 6.).
Lépe se stalo zbitým nežli nám, kteříž hyneme hladem; oni
zajisté zhynuli probodeni jsouce, naše pak trápení trvá (v. 9.).
Všelijak Hospodin prchlivost svou na nás vypustil (v .11.). T
ouláme se po ulicích světa a odpočinutí nenalézámé (v. 14.),
zuřivost Hospodinova rozptýlila nás (v. 16.). Přiblížilo se
skončení naše, doplnili se dnové naši (v. 18.).

8. Právěť tedy již nyní matka naše, Jednota církve české, říci
může: Já jsem ten opuštěný Sion, kterýž Pán hustým oblakem
prchlivosti své přikryl, shodiv slávu mou na zem (Pláč 2, 1.).
Já ta vdova u Ezdráše, pro zahynutí syna svého kvílící (4. Ezdr.
9, a 10.). Já ta zarmoucená Noemi, kteráž sem v cizozemství
manžela i synů svých pozbyla (Rut 1.). Já Maria, jejíž duší
všecky meče pronikají (Luk. 2.). Já Ráchel, plačící synů svých
a nedadoucí se potěšiti, proto že jich není (Mat. 2.). Já ona
Te
13