384

ARNE NOVÁK:

statkáře v Aulestadu nemiluje neobmezeně svých
lidí, chce viděti dále za nízké hranice jednotlivých
individualit. Odvěká pravda kraje, prvotní hlas
země, ostrý výkřik přírody, jde mu nad osobní útrapy,
boly, radosti té oné lidské jedničky; obecné instinkty
životní zajímají jej více než přechodní formace té oné
individuality; svět není mu divadlem konfliktů
volních a mravních, nýbrž spíše bitvou a hrou proudů
a živlů. Jensen nebude ni~dy dramatikem a tlm jest
přímo protichůdcem svého jižního krajana, píšlcího
v jiném jazyku, Bedřicha Hebbela, jenž celé
tajemství vesmíru redukoval na scénické dění; Jensenovi
by nestačila nikterak básnická forma, ·která
přenechává libovůli či zlovůli řemeslného malíře, co jej
sama zajímá nejvíce: extase živlů, hlasy přírody,
hukot davů, duši lesa, rhytmický tlukot metropole.
Již v "Himmerlandských povídkách" ukazuje Jensen
právě v těchto partiích svoje nejlepší dary: takměř
divošskou čistotu a jemnost smyslů, barbarský kult
pohybu, vlny rhytmu, popisnou rhetoriku mohutné
fugy, pronikavou novost a případnost bizarrních
obrazů a hlavně naprosté procítění jednoty člověka
a přírody. Jakási směs barbara, lovce, darwinisty se
tu hlásí; zkřížení raffinované citlivosti z posledních
stadií kulturních s divošskou naivitou překvapuje;
nervosní malíř srůstá tu s primitivním sedlákem
v centaurskou stvůru.

Jsou-li "Povídky z Himmerlandu" v drsném a
živelném svém realismu, jemuž nechybí ani zdravý
a divoký humor, čistě epickým zpodobením a
zvěčněním lidových sil, vytvářejících národní bytí dánské,
přináší následující velký historický román "Králův
pád", daleko více: písmem zpola ohnivým a zpola
krvavým napsal tu Jensen knihu hrůzy a' soudu.
Ponurá a groteskní tato epopeje v próse o pádu
Kristiána I I. zrodila se z trpkého zoufalství; neboť