378

AR!'\E NOVÁK:

by mohl, směl, dovedl poslechnouti mystického hlasu
větru a navždy "býti vyzdvižen ze své spojitosti,
přivinut k neviditelným prsům", ale jenž jako
vzdorný rebel Baudelairův nechce. Jsou v knize
obdivuhodné strany, v nichž hučí plným varhanovým
dechem veliká tucha, ba přímo již jistota takového
splynutí, kde ve zvonech lesů a v tympanech moře
slyšíme nedaleké příští Panova království, kde v
živelném jásotu opojeného srdce ruší se všecky spory
života. Právem platí ty odstavce za vrchol lyrické
hymniky severské. Cituji alespoň paian první
"železné" noci srpnové:

"A šíleně prudká radost z doby a místa mnou
prochvívá ... Sláva, lidé a zvířata a ptáci, sláva
osamělé noci v lese, v lese! Sláva tmě a božímu šuměni
mezi stromy, sladkému jednotvárnému blahozvuku
mlčení u mých uší, zelenému listí a žlutému listi!
Sláva hlasu života, který slyším, slídícímu čumáku
v trávě, psovi, který čenichá u země. Bouřlivá sláva
divoké kočce, která, majíc krk k zemi přitlačen, slídí
a chystá se ke skoku na vrabce po tmě, po tmě!
Sláva milosrdnému tichu na zemi; hvězdám a
půlměsíci, ano jemu a jim ... "

Než, román nevyznívá tímto pantheistickým
dithyrambem: G1ahn opouští zemi, kde slyšel v
srpnových nocích takové magnificat, zapomíná mrtvé Evy,
jejíž objetí bylo bohoslužbou těmto jásavým
mocnostem, hyne v tropech, mysle na ženu, pro kterou
zanechal chatrče, moře, lesních ptáků. Pan nezůstal
ani božstvem jeho, ani božstvem básníka Hamsuna.
Měl pravdu tragický lyrik germánský, jenž sám zradil
Olympany pro "bledého, krvácejícího, malého Žida
s krvavou korunou na hlavě", tvrdil-Ii, že řečtí
bohové dlí na Severu pouze ve vyhnanství ...