MuZovf A OSUDY.

37-

Nazýval ji často svým požehnáním a svým
holoubkem, a ona měla žhavá vlnící se ňadra. On řekl: Dej
mně svoje srdce! A ona to učinila. On řekl: Smím
tě o něco prositi, miláčku? Ona odvětila opojena:

Ano. Dala mu všecko, a on jí přece neděkoval.
Druhou miloval jako otrok, jako šílenec a jako žebrák.
Proč? Zeptej se prachu na cestě a padajícího listí,
zeptej se tajemného boha života, neboť nikdo jiný
to neví. Nedala mu ničeho, ne, ničeho mu nedala,
a on jí přece děkoval. Ona řekla: Dej mi svůj klid
a svůj rozum. A on se jenom trápil, že neprosila

o jeho život." .

Román po'ručíka Tomáše Glahna není tedy
v podstatě kniha monistická; příroda a člověk jsou
ta v bolestném rozporu, rozervaný jednotlivec čelí
svým tvrdošíjným bažením po ženě, která značí
zápas, zmar, sežhnutf, hlasu Kosmu volajícího po
oddání se, po smíru, po jednotě. Bůh Pan dá lovci
a rybáři Glahnovi Evu, aby jej přivedla hloub do
lůna všebožské přírody: ale Glahn nedbá Evy pro
Edvardu, která jej spaluje jako velkého nočního
motýle pablesky své kulturní záře. Tento krvavý
dualismus liší román Hamsunův nejen od
"Werthera", kde spinozovský monista prosytil přírodu
žalem rekovým, ale i od jacobsenova "Nielse Lyhna",
v němž monista darwinistický naladil scenerie
illusionistického románu stejnou melancholií jako duši
Nielsovu: snad proto působí Hamsunův "Pan" o tolik
dramatičtěji. Nevidím tudíž kouzlo jeho pouze
v oněch pantheistických, popisných passážích, kde
velké arkadské božstvo vynořuje ohromnou hlavu
ze severského lesa, plesajícího v jarní noci, a kde se
bájetvornou obrazností poetovou plní příroda bohy
a jich posly, nýbrž obdivuji se především umění,
s jakým Hamsun rozvedl dissonance mezi touto
všebožskou zemí a jejím nevděčným bydlitelem, jenž