",\u20VJ: A OSUDY.

367

IV.

Když jČlrgen Tesman se vynořil na scene,
zapředl jej realistický symbolista do srdečně bodrého
rozhovoru s pobožnou a trpělivou tetou julou: bylo
mu .tak bezpečně a domácky v příkladném ovzduší
jeho spořádané mladosti, které jej náhle oválo
levandulovou vl'mí. Pak po celé čtyři akty cítil se
jČlrgen v mělčinách své duše velmi nevolným, neboť
Hedda - stále ještě Hedda Gablerová a nikoliv
Hedda Tesmanová - mluvila s ním řečí, které
rozuměl jen napolo: pod každou její větou rozvíralo
se záhadné propadliště myšlenkových reservací) za
každou poznámkou zela podezřelá zámlka, již jorgen,
jinak vycvikovaný v epigrafice a hermeneutice,
nedovedl za živý svět dešifrovati; každé tvrzení vázáno
bylo řadou utajených podmínek, kterých se
prostoduchý positivista nemohl naprosto dobrati. Konečně
v samém závěru tragedie přiblížil se k jorgenu
Tesmanovi opětně kdosi, s nímž si vědecký odborník
a prostý středocestník zase výborně notoval: dialog
se spolupracovnicí, paní Theou Elvstedovou
začíná, ale jest tak málo dramatický, že mu Ibsen
nevěnuje ni nejmenší pozornosti. Tím lépe se v něm
líbí jČlrgenovi, jejž naopak dramatické dialogy
vyrušovaly z práce a z badání: teď nehrozí mu ni
nejmenší nebezpečí.

Thea Risingo~á značila před lety jakousi plachou
episodu ve vedlejších chvílích nevinné prázdně jČlrgena
Tesmana; byla ta předehra naprosto bezelstná.
Tehdy snil snaživý karriérista o ženě, která by ho
společensky povznesla a byl proto velmi obezřetný
při ženitbě, již pokládal za prostředek k vyšvihnutí se;
učenci plebejského' 'původu ženívají se zpravidla ze
ctižádosti. Jako většina jeho kollegů v úřadě a v osudu