Mu20VJ: A OSUDY.

365

člověk širého zoru a myslitelského posvěcení, ale
přece jen filolog ... a v této chvíli,kdy se Nietzsche
cítí tak nadlidsky sám a opuštěn, tak vyšinut ze
všeho člověkova zákonu a řádu, tak protipřirozeně
zbaven oné životní lži, která usnadňuje bytí a
strádání na této nehostinné planetě, zamlčí se hrůzou
a steskem.

Ale ježto jeho bohem byl Dionysos, plesající
rozmarně a divoce, když si byl uvědomil tragické hloubky
bytí, osvobodil se Nietzsche i tuto od temně zádum·
čivé nálady smíchem a rozmarem satirské hry. Roku
1873 vystavil ovšem Tesmanům v. první "Nečasové"
cestovní pas provázený jízlivým popisem, po deseti
letech složil jim náhrobní nápis, jenž však není
pouhým epigramem, nýbrž celistvou básní. Naj dete
hrdý a svévolný ten epitaf, nadepsaný ,,0 učencích",
v druhém dílu řečí Zarathustrových, v té jižně
barvité a horsky vonící kytce zázračného léta, kdy kol
dokola zrály a pukaly fíky, kdy pod cypřiši kvetly
rť'tžové keře, a kdy uprostřed lesa na louce zelené
dívky laškovaly s nev.ictitelným Kupidem. A tenkráte,
zpívaje veselé pohřební písně kněžím i básníkCtm,
soilcitníkům i vzdělancCtm, Nietzsche nezapomenul
ani na Tesmany, jejichž stín kdysi býval i jeho
stínem. Jaké to capriccio žertu a přísnosti, kolik tu
kovových zrcadel, zachycujících důstojnou tvář
našeho přítele Jorgena vždy v nové zkřivení!

Zarathustra procitá ze sna, z něhož nedovedla
ho vyrušiti sebevědomá ovce, ohryzující břečťanový
věnec na jeho hlavě a popírající, že Zarathustra ještě
je učencem, ale děcko, které si hraje u hlav spícího
mudrce a rudé máky a tvrdé bodláčí pozdravují
přece procítajícího jako učence. A jak si Zarathustra
protírá své velké a modré oči, rozpomíná se na svůj
pobyt v domě učenců, odkudž odešel, přiraziv