MUJ.OVt: A OSUDY.

859

vutní pánové Wagner a Tesman." Goethe,
přesvědčený evolucionista, uznal za nutné nastaviti zrcadlo
evolučnímu opičáctví, které vývoj kultury vede až
k sobě samému. V tom podává mu ruku evolucionista
ještě radikálnější, jenž mnoho se stýkal a nenáviděl
s wagnerovstvím a tesmanovstvím: Bedřich Nietzsche.

Čteme-li první dvě "Nečasové úvahy" hodně
pozorně, ujde nám sotva, kolikráte se tam vracejí
podobizny famula Wagnera a docenta Tesmana: jest
jich použito při fysiognomických studiích na thema
Davida Strausse, řemeslníka poznání, počestného
občana, utěšeného optimisty; doprovází je břitkým
kommentářem poslední odstavec jednající ,,0 užitku
a škodě historie pro život", kde se mluví o
optimistickém pojetí dějinného vývoje a zbožňování hrubých
přítomných fakt. Celá mladistvá prudkost
argumentace Nietzschovy prozrazuje, že břitký útočník
zápasí za věci svého srdce proti svým nepřátelům;
že jest kresleno dle modelů lipských, bonnských,
basilejských; že polemika založená ideově se postupně
mění v dramatickou kresbu postava typů. Nejde
o pouhou episodu, kterou přece zůstává Wagner ve
"Faustu": Nietzsche se zvolna dobírá osudových
motivů své zevní existence. Boj s Wagnery a Tesmany,
kteří před dvaceti roky se mu vysmívali a dnes se na
jeho "nauku" habilituji a stávají ordináři, provází
jeho život: na tuto tragickou zápletku nesmí ani

'přírodopisec tesmanovštiny zapomenouti.

III.

Uprostřed dobrodušných a titěrných let, v
nesourodé společnosti nahodilých hýřilů, mezi. dvěma
ženami, z nichž jedna jest plavou tygřicí
připravenou ke lstivému neb vražednému skoku a druhá ti-