;,lu2ovf A OSUDY.

357

nikterak nekomolí plnost lidství, a právě jako kresIiI.
svého doktora Fausta z prvních titanských výjevů
velmi věrně dle štrasburského Herdera, tak ztělesnil
v grotesce figury Wagnerovy vše, proti čemu Herder
v německém vědeckém odbornictví brojil s celým
přívalem obrazné své výmluvnosti a se vší
srdnatosti volajíciho na poušti. Kde však viděl Herder
jen zásady, dogmata, bludy, zjevila se Goethovi hned
zaokrouhlená postava, karrikatura lidského osudu,
domyšlený a· plný typ.

K nejkrásnějším nadějím opravňující famulus
Faustův nepohrdá sice obecným vzděláním
vědeckým, které nemůže naukovému pracovníku,
alespoň na počátku karriéry škoditi: natahuje ouška,
když slyší domnělý přednes řecké tragedie; má
zájem pro rhetoriku; není neobeznámen s
demonologií; ale v podstatě jest odborníkem - první dil
básně představuje v magistru Wagnerovi učelivého
adepta kritického dějezpytu, v druhém pak
vystupuje professor doktor Wagner jako metafysický
chemik. Kritický dějezpytec Wagner postupuje
tesmanovsky: pachtí se, supaje, po prostředcích, jimiž by
se dostal k pramenům historického poznání; jako
neohrabaný čmelák lítá od pergamenu k pergamenu,
od knihy ke knize, věře, že bezvadná heuristika a
vyčerpání látky zaručuje skutečné proniknutí
minulosti. Rozkládá život a dění v nepatrné součástky
dle povahy pramenů a skládá pak mrtvé stavivo
pracnou rukou v nahodilý celek: jakou nedůvěrou
naplní jeho sprostnou dušinku Faust, když zamítá
toto kouskovité poznání a volá vášnivě po celistvé
intuici, která zmocňuje se minulosti srdcem, citem,
tuchou a odvážným dohadem, slovem jednotou
osobnosti! Odborníci budou vždy nenáviděti intuici;
tento irracioná!llí prvek, jehož nelze získati sebe
důkladnějším studiem a sebe čistší methodou, jest