356

ARNE NOVÁK

stavy nejsou než arabeskami, propracovanými s
libovolnou podrobností či povšechností a často bez
přesné spojitosti s ústředním hrdinou tragedie;
kdežto v krajně důmyslné a logicky raffinované
sta.vbě her Ibsenových všecky osudy jsou vzájemně
zadrhnuty a tragicky spleteny: Ibsen nezná vůbec
figur zbytečných.

Avšak, buď jak buď, Wagner preformuje
Tesmanúv typ s mrazivou přesvědčivostí, ba
prakořeny kulturní polemiky, která organisuje obě
postavy, vyrůstají ze stejné púdy. Goethe i Ibsen
a biolog myšlenek uvedl by asi Heina jako
zprostředkovatele těchto ideí - živili v nejhrdějšich
hloubkách svých bytostí renaissanční sen o člověku
souměrně rozvitém, jehož veškery schopnosti a síly
sjednocují se ve vyšší, harmonické a tvůrčí lidství.
Konečný cíl pyšné té touhy byl týž: jest podružné, že
široký a klassický genius Goethův ztělesnil obrodnou
svou tužbu mnohonásobně a výmluvně v lyrice, v
dramatické básni, v románě, kdežto zdrželivý a přechodný
duch Ibsenúv prozradil ji s cudnou a zajíkající se
smělostí jen v posledních persp.ektivách "Císaře a
Galilejčíka" a v plachých tuchách Rosmerových.
Wagner i Tesman jsou však pravými protinožci této
svrchované koncepce obrozeného člověka:
odborníci proti nově pojatému ,;uomo universale", zakrslí
intellektuálové proti harmonii všech sil, řemeslníci
neplodné učenosti proti jednotě schopností
poznávacích, kombinačních a tvi'lrčích.. Goetheova
odvaha, s kterou v "Pra-Faustu" pranéřuje takové
ochuzení a zploštět'li lidství, má kulturné kritické
pathos: celá věda XVIII. věku, filosofie či dějezpyt,
filologie či bohosloví, zalidněna byla Wagnery.
V sarkastickém učiteli a enthusiastickém příteli
z dob "Pra-Fausta", v Herderovi poznává, Goethe
skutečnou povahu Faustovskou, které vášeň poznání