MulOVI: A OSUDY,

35-

universitní kathedry, denním množitelem moudrosti,
může si držeti vlastního famula, který s posvátnou
uctou ostříhá bránu jeho laboratoře. Ba nastojte:
professor doktor Wagner, jenž ode dávna pohrdal
plodnou a tvůrčí silou neprobudilé přírody, stv.oří
alchymistickou mocí za ďáblova přispění
Homuncula. Kruh Wagnerova bytí jest v okamžiku, kdy
jeho tajemný a mocný člověk prchá do hellenského
světa, uzavřen. Slovo, jež mu za velkonočního
lidového veselí řekl Faust, "ni stopy ducha nezřím, vše
jest cvik," se naplnilo. Pan professor Wagner může
se' vrátiti, odkud se vynořil: k pergamenům, kde
dlužno ohledávati přesná pravidla o prvcích života.

Je-Ii Goethe ke svému Tesmanovi shovívavější
než Ibsen, plyne to nesporně také odtud, že nakreslil
"suchého slídiče" pouze v rámci učenecké satiry a
nikoliv též v ensemblu intimního dramatu: Wagner,
jenž přilákán "deklamací" mistrovou, jako potkan
libovonnou slaninou, vplíží se v županu a v noční
čapce do studovny Faustovy, není ni do polovice
tak odporná figura, jako Tesman, jenž vycházeje
v pohodlném domácím šatě ráno z manželské ložnice
blábolí honosně o nasbíraných opisech, a nadšení
začouzeného alchymisty nad šťastným vyrobením
Homuncula jest mnohem snesitelnější než blažené
otcovské naděje Tesmanovy, které snížily
aristokratku Heddu v pouhý prostředek propagace
tesmanovštiny. Ibsenovi, který vždy analysoval uzavřené
formy společenské, mění se pod rukama vše v
intimní drama rodinné, kdežto Goethe, usilující
o synthesu kulturních sil, stavět zpravidla i
individuální osudy do dějinné perspektivy. Proto jest
Tesman žalostným hercem v rodinné tragedii,
kdežto Wagner pouhou kontrastní figurou v
učeneckých episodách Faustových, tvořících jen
součástku jeho kosmického dramatu. Zde vedlejší po-