Mu2oVJ: A OSUDY,

353

Ibsena, aby Ejlertu Lovborgovi dal za soka Jorgena
Tesmana. Goethe, jenž, jako všic~ni
grandseigneuři v životě i v umění, byl marnotratníkem,
rozvedl ve "Faustu" tesmanovský typ dvojnásobně:
vše, co na něm jest zeleného, nezkušeně obmez,eného
a přece zas podnikavě horlivého, vtělil do onoho
neodolatelného beana, který v prvním díle tragedie,
sotva že se spustil záhybu maminčiných sukní,
dostane od Mefistofela důkladnou lekci o logice a
metafysice jakož i o fakultě bohoslovecké, právnické
a lékařské, a pak v druhém díle jest promovován na
ctného bakaláře s Fichteovským filosofickým
sebevědomím; stařecké a rozvážlivé rysy tesmanovského
typu vložil do ctihodného Wagnera.

Goethe nesti hal svého "suchého slídiče" onou
měrou odmítavého a studeného sarkasmu, kterou
zahrnul Ibsen Tesmana: směli bychom říci, že měl
méně důvodů než Ibsen, aby prchal před tímto
typem? Ibsenův krajní odpor proti veškerému
intellektuálnímu i mravnímu pedantismu byl aktem
sebeobrany: hluboko na dně bytosti severského básníka
číhal onen chladný, bezpohlavní, staropanenský
pedant, jenž byl každý okamžik hotov vrhnouti se na
neohroženého a výbojného psychologa a udusiti jej `
jsou některá dramata Ibsenova, na příklad "Pilíř~
společnosti" nebo "Nepřítel lidu", kde se mu to
podařilo alespoň částečně. Ibsen to dobře věděl a proto
onu pedanterii, odkaz kupeckých rodinných tradicí
a farářského norského prostředí, držel na řetěze jako
zlého psa, jehož není občas zbytečno kopnouti
..proto se choval k Jorgenu Tesmanovi tak nepřátel.
sky. I v Goethovi skrýval se v hloubkách bytosti
pedant; bylo to dědictví po otci, nesnášelivém mi·
lovníku úředních rubrik a učeného. pDřádku: čím
Goethe vice stárl, tím více se hlásily tyto rysy. Ale
sladký genius harmonické kázně nebál se tohoto
pe
23