:348

M,NI': N(lVÁI\

doktor jorgen Tesman, soukromý docent kulturních
dějin na universitě; a konec konců posledním
smyslem vší odborné moudrosti jest řádná stoJí ce na
vysoké škole, k vůli níž se po celý život sbírá a
proba dává materiál o "brabantském domácím
průmyslu ve středověku".

Vdefinitivní formě dramatu neironisují Tesmana
jen Hedda a Brack; sám básník zahrnuje jej
bodavým krupobitím posměšných poznámek. Jak
dllmyslné a -prozřetelné, pane docente, na svatební
cestě rozmnožovat po archivech a knihovnách
lístkový materiál a nezmařit ani jediného dne! Jaká
rozkoš a jaké povznesení stále pořádat, systematicky
a účelně své předrahé výpisky a zadržovat se tak
před ukvapenou koncepcí! jaká počestná opatrnost,
budoucí examinátore mladých učencú, jestliže se
nikdy neodvážíte předčasných závěrú, a vyloučíte-Jí
z dosahu své akribie všecko, o čem nemáme
dokumentárnich dokladi'1! Ú vznešená jistoto bezvadné
methody!

Tesmanovu opatrnou cestu, vinoucí se plíživě
nížinami empirického historického poznání až k
bahništi kulturní lhostejnosti, zkříží najednou rozený
sok Tesmanúv, Ejlert Lovborg, jenž po vrcholcích
historické intuíce letí až k bleskúm kulturních
nadějí ... Tesman, bázlivec a snažílek, zděsí se na
okamžík a strachuje se - o svou karríéru. Tesmana,
vtělenou methodickou neplodnost, ohromí, že
Lovborg, jemuž přece chybí "pravidelnost v životním
chování", přináší s sebou dvě díla; jak možno toJík
produkovati, když nebyla věnována dosti dlouhá
Ihúta předi'lležitému sbírání materíálu! Ibsen
konfrontuje oba protichúdce, odborníka a genia ve dvou
epigrammatických dialozích druhého aktu, za
jejichž klidem šklebí se ukrutný výsměch poetův.