338

ARNE NOVÁI(:

prchal zděšen a zmaten do samotářské přírody a do
svého nitra prosyceného božstvím.',

Tak vzrostl román, jenž počíná monograficky
a jenž jest hlavně v začátku úměrně členěn a přesně
staven, v rozsáhlou a rozvětvenou malbu celého
kraje a celé doby. S epickou šíří ničím
nezkracovanou a s bohatou plností lyrické nálady zpívá
Hauptmann, básník báchorek "Potopený zvon" a "Pippa
tančí,", o přírodním pozadí náboženského děj e, a
čtenář ztráci se s poustevničícim Quintem v
krkonošských hvozdech, v sesutých chatrčích, na lesních
lučinách. V druhé půli knihy, kam se vůbec vedralo
mnoho různorodého, zbytečně romaneskního, ano
i planě sensačního živlu, ztráci se toto náladové
pozadí, a čtenáři ho nenahradí ponurá a suggestivní malba
spodní Vratislavě, 'kde zužitkoval Hauptmann opětně
poklad vzpomínek ze studijních svých let, které
známe z "Michala Kramera", z "Kollegy
Cramptona" atd. Za to podivuhodná jest malba dobového
ovzduší, těch překotných a rozvratných
devadesátých let minulého věku, kdy chiliasmus chvěl se ve
vzduchu, a kdy ve velké Příští doufali nejen pohorští
náboženští blouznivci, nýbrž i dělníci a básníci,
studenti a sociologové. Kdo lušti romány rád jako
šarády, najde v Quintovi několik přímo autentických
podobizen literárních bouřliváků z dob
Hauptmannova mládí, na př. bratří Harty nebo Petra HilIa;
nejsou to ovšem nezbytné součástky románu, ale
Hauptmann dovedl je přece obratně spojiti s
ústředním dějem: Emanuel Quint stojí totiž ve zvláštní
mohutné kulturní perspektivě jakožto náboženský
hrdina duchovní obrody, jenž musí zneklidniti a
přivábiti každého, kdožkoliv v době velkého
společenského kvašení prahne po vykoupení, ať tou, ať
onou cestou. Nechci upírati, že jsou v této knize,
jejíž forma v celku dobře svědčila Hauptmannově