334

ARNE NOVÁK:

sťanskou společenskou tradicí, zrůdnou, ochočenou,
ztitěrnělou. Obé v posledních pramenech vyvěrá
z nivy naší náboženské české minulosti: proud
Quintův razí si pak dráhu skalou, vrhá se střemhlav
dolů, mizí v půdě, vynořuje se jako punkva, tvoří
slapy, tříští se, zatím co proud ochranovských
křesťanů, zkalený cizím přítokem, rozlévá se široce a
šedivě v pohodlné nížině. Jest to ostatně perspektiva
veškeré reformace.

Gerhart Hauptmann nezabývá se v
"Emanuelu Quintovi" po prve námětem náboženským: jako
v životě slezských jeho krajanů zaznívá i v jeho dílech
stálý dialog zemské bídy a nebeských nadějí.
Nejkrásnější výraz nalezlo toto pojetí ve dvou
klassických dramatech Hauptmannovy naturalistické doby,
v "Tkadlcích" a v "Haniččině nanebevzetí", obou to
vášnivých projevech slezského lidového cítění
básníkova. V posledním dějství freskovité tragedie
tkalcovské bídy a marného vzdoru zavedl nás
Hauptmann do bědné jizbičky starého, poloosleplého
zmrzačilého tkadlce, jenž ve vší své zuboženosti
nereptá, ba odsuzuje každou vzpouru, všecko násilí,
veškeré volání po pomstě a odplatě, po spravedlnosti
a zákonu zde na zemi ... neboť on doufá v Boha,
v jeho říši, v jeho zadostiučinění tam za hrobem, na
nebesích. A právě tento zbožný stařík, žijící v
důvěrném poměru k bohu, zasažen jest smrtící ranou
salvy, vypálené vojskem přivolaným proti
vzbouřencům. Co jest v "Tkadlcích" pouze velkou
episodou, tvoří v báchorce o "Haničč"ině nanebevzetí"
samu tragickou osu. Všecky vzdechy a stony
utrýzněné a umírající Haničky Matternové, bídného
červíka v tomto slzavém údolí, stoupají jako páry
k obloze a houstnou v slastnou vidinu o spojeni
s ženichem Ježíšem, o nebeském Jerusalémě, kde
naplní se sliby pohádek (l nábožných písní. Ho-