.MU20vf: A OSUDY.

331

hlásí se při každém pohybu a kroku stejně
rhytmovaném půdou, zaměstnáním, povahou. Německý
kraj, jenž usiluje všemožně odlišiti a odvrátíti se
od nás, nemůže přece zahladiti stop hlubší
sounáležitosti k sousedni české zemi.

Snad tato analogie naznačí nejlépe onen silný
dojem, jímž na českého čtenáře útoči veliké básnické
dílo Gerharta Hauptmanna, rozlehlá románová
kronika o Emanueli Quintovi, bláznu v Kristu. Čech, jenž
se pomalu a oddaně začte do obsáhlé a těžké té
knihy - a jen takovým čtenářům přináši román
užitek - provázen jest nepřetržitě neodbytným
pocitem, že probírá se listy dějin našeho lidového hnuti
náboženského, že se duševně stýká s pozdnimi
vyznavači naši Jednoty, že prožívá s obnovenou
prudkostí citové, rozumové i mravní krise, které od pěti
věků rozbuřují sám základ české duše národní.
Životní skutečnost, kterou Hauptmann zpodobil v
psychologické kronice ze Soviho pohoři a kterou zhustil
v postavě Emanuela Quinta, jest vzácným dokladem,
jak náboženský kvas český, dušený ve vlasti
persekucemi všeho druhu, zachvátil sousední země a jak tu
mocně pronikl vrstvami prostého lidu, přese všechen
nátěr úředni orthodoxie a německého protestantstvL
Hauptmannův náboženský hrdina napojen jest,
kromě silné inspirace biblické, vydatnými proudy
lidového křesťanství, jejíchž prameny si uvědomuje
sotva sám básník. Hauptmann dává se Emanueli
Quintovi vyvijeti na vyschlé půdě officiálního
lutherství jako velké výjimce ... avšak možno Quinta
prostě pojímati jako krajní výstřelek lutherského
evangelictví se sklony pathologickými a s
výstředním náboženským individualismem? Naopak, tento
muž boži neni žádnému útvaru náboženskému vice
vzdálen, než úřednímu a historickému lutherstvL
Nemyslím ovšem na jeho poměr k dogmatům této