MUZOVi: A OSUDY.

325

K této skoro zázračné vnímavostí pro záchvěv
dojmu a citu druží se u Hi1la zvláštní lyrická
psychologie věčného mládí, věčného tušení, věčného
jara: opojení právě lIvědomělé lásky, touha
vzdávající se již nevěsty, tanec dětí, tající úsměv na tváři
dubnové přírody vystihne Hi1le mistrnějí než
kdokoliv jiný; tu, kde vládne cudná nejistota, chvějící
se nesmělost, panenský ostych, sladký šepot první
skrývající se vášně, uplatňuje HiIle svoje zajíkavé,
trhané umění lyrické. Právem mají slávu jeho verše
líčící touhu nevěstinu:

"o přijď,
přijď ke mně,

vše. touhou sládne ve mně,
já nesu tobě žiti,
zdlouhavost bolest niti

v mé kráse.

A hynu zase!

Den každý stárnutlm, den každý vadnutlm:

O přijďl

Před stárnutim přijď, přijď před vadnutim!
Jde všemi květy touha,

já přivedu tě s barvami a s vúni
neb touhou, láskou stůní

na této krásné zemi všecky světa luhy.

O přijď,

vše krásou sládne ve mně!
Dej prolíti mně slzy

již brzy;

ty nevěstiny slzy,

ty hochu zlý, mé slzy,

že dlouho tak jsem čekat musila.
Neb slzy mne tak blaži,

až duše se ovlaží,

pak k tobě přijde.

Zda?"

Než básníka neprovází ltmělec: plastická síla
HiIlova byla mnohem skrovnější než jeho sensiti.