MU20VI: A OSUDY.

323

bylo dlužno odložiti, protože Liliencron a Bierbaum,
jména to, k~erá nesmějí scházeti, zaslali práce, a tak
že nezbývá místa; celý majetek básníkův jest půl
slánečka a houska od oběda. A básník by rád
někomu něco sebe menšího daroval. Ale komu? Snad

. kvartýrské svou mrtvolu, ale sotv!n',má dosti dlouhý
provaz, aby se na něm oběsil. Snad národu
dynamitový atentát v kathedrále? Ale kde vzít peníze na
dynamit? I nezbývá nic než smích, trpký Tirnonův
smích.

Berlín poutal Petra Hi1Ia demonicky:
obrovské mraveniště poskytovalo mu více samoty než
nejtišší víska; ztrácel se tu a znal tu jen několik lidí; byl
blizko knihám, které tak nevýslovně miloval, a které
s vínem dělily se o jeho poslední peníz; nacházel tu
i přátele, jimž mohl recitovati a s nimi spřádati
neuskutečnitelné plány a utopie. Jen úspěch literární
nechtěl se dostaviti, Hille se přece potěšil a žertem
nazýval se sarkasticky "genius bezúspěšnosti".

A přece Hille neudržel se nepřetržitě v Berlíně.

Kdykoliv sehnal značnější sumu peněz, podnikl
cestu do světa; zase přešel několikráte hranice, pobyl
v Hamburce u Liliencrona, zašel k bratru, dobrému,
poctivému fi1istru do Vestfálska. Román "Die
Hassenburg" zobrazuje s jistou dosí
scheerbartovského humoru delší pobyt doma, poblíže
Teutoburského lesa, básník koupí starý hrad a přilne k jeho
sešlému a deklassovanému majiteli, ano i k
podivnému jeho soku, vyšinulci cikánské krve a děli se
tl jejich starosti a radosti, o jejich souvislost s rodnou
půdou a s lidem, o jejich dobrodružství a slavnosti.
V románě opětně nesouměrně stavěném a zcela
beztvárném oživuje Hille mnoho ze svého mládí, a do
všeho hučí staré duby Teutoburského lesa,
vzpomínající stále na Heřmana a na Vara. Hučení dubů
rodného kraje - toi vůdčí motiv lyriky Hillovy,

*