MUŽOVÉ A OSUDY.

317

in taberna· rTÍori. Do úst svému reoku vkládá Hille
vlastní vyznání víry:

"A proč jsme se stali studenty? Ví-li to kdo
z vás? Nuže, myslím si, že snad proto, abychom se
pořádně světem protloukli a ne abychom leštili špatně
hoblované lavice přednášek. Chtěli jsme život a
nikoliv literu, nechtěli jsme zaprášenou pavučinu
z plesnivých století věšeti do svých různorodých
mozkovic. "

A celý jeho život vyznívá velkým vagantským
programem, který v jeho dramatě tlumočí v italské
osterii německý buffo Walter spřízněnému zástupu:

"Ale my, drazí soudruzi, chceme zachovati
věrnost svému zle ohroženému, na smrt vydanému
bratrstvu; - nižádný štěkající holomek nezabrání
nám, abychom nepokračovali ve svém tažení, ve
svém velkém tažení proti filistrovství, abychom
neplnili své povinnosti a abychom nestáli na svém
místě, dokud nevypustí ve zbrani svého ducha
poslední z našeho spolku na život a na smrt. I když
lidé jej opustí, Bůh jest při něm, a Pater, in manus
tuas recommando spiritum meum - Otče, do rukou
tvých poroučím volného, ztrýzněného ducha svého."

jako takového bludného scholara s Kainovým
znamením zkažených studií na čele představuje nám
Hille i hrdinu svého nejživotnějšího díla uměleckého:

Giovanniho Petrarcu v dramatě "Syn Platonikův"
z roku 1887. Konflikt rodičů a dětí, učenosti a
života, pedanterie a vášně, klassicismu a romantiky:

Francesco Petrarca, snílek a učenec, humanista a
pedant, miluje vzdušný a prázdný přelijd, marný a
neživý klassický ideál, svou Lauru, s níž ani v životě
nemluvil. Skutečný život odmítá a pohrdá jím;
stydí se, že objímal a líbal půvabnou Bracci, jež mu
dala dvě děti, vyhání ji i z domu. Z hocha
Giovannih o chce učiniti pedanta a světce, humanistu a