Petr Hille.

Hluboká, modrá letní noc ležela v měsíčném svitu

nad osamělou a mlčící stepí vestfálskou. Širá
nekonečná pláň koupala se v modravé mlze; ponurý
strašidelný hvozd Dawert pohlcoval všecku temnotu,
a starožitný jesuitský MOnster snil ve věžích, báních
a štítech o středověku. Dva hoši, sextáni neb
septimáni, kráčeli nocí a tichem k MOnsteru. V jejich
zracích bylo plno tajemství a ekstase, jejich rty chvěly
se, jako by chtěly cosi říci, ale jako by nemohly
najíti výrazu, jejich kroky spěchaly okamžik a pak
zase zastavovaly se roztržitě. Hoši vraceli se z
mystického poutního místa svých srdcí, z Angelmodde,
kde v zámecké zahradě hraběcí rodiny Galicinovy
jest hrob "maga severu" Hamanna, jenž pohleděl
tak hluboko do záhad vesmíru a božstva, jenž
pohroužil se tak na dno citu a náboženství, že přestal
souvisle mluvit a logicky mysliti a zajíkal se jen v
prorockých aforismech, černokněžnických fragmentech,
sibyllinských útržcích. Suggesce paradoxního a
věšteckého ducha ovládala hochy. Zvláště starší z nich,
útlý, kadeřavý hoch, tmavých, melancholických očí,