MU20VJ: A OSUDY.

303

znání než na intuiční a synthetickou činnost tvůrčí
obraznosti. Kde se setkal v literatuře s protilehlým
pojetím, buď ~chápal jen na polo, jako u Shakespearea
(a .,vlastně Li u •. Racina, ,Shakespearova antipoda;
odsuzoval jej jako korrektního básníka - a Racine,
jest přece především básník vášně, byť ovládnuté
kulturou!) nebo vůbec odmítal jako ve "Wertheru"
Goethově. Při tom však Lessing se neklamal ani
na okamžik, jak racionalism svádí k laciné
povrchnosti, k plytké eleganci, k obmezenému suchopáru:
v krátkodechých Voltairových truchlohrách, v
napudrovaných antikvářských článečcích, v' mělké
racionalistické kritice bible našel představitele těchto
slabostí svého směru ... a nešetřil polemiky. Tu byl
přímo opakem kritiků, kteří napadajíce své odpůrce,
jsou zároveň obhájci sobě samým: Lessing jest spíše
Ó ÉavTov TlfUÚ(lOV/lEVOr;.

Avšak daleko větší nebezpečí viděl Lessing v
odpůrcích rozumu, v modlářích přisládlého citu,
v změkčilých filanthropech, emfatických fanaticích,
v těch Basedowech a v Crameřích, ano i v těch
stárnoucíchKlopstocích a nedospělých Wielandech,
v nichž jeho tušivý bystrozrak uhodl to, co bychom
nazvali předčasnými karrikaturami Rousseaua. A za~
tím co kolem Lessinga rosil staropanenský Gellert
ctnostnými slzami svého Richardsona, zatím co
Klopstock oslaboval Miltona průměrným cítěním
farářským, zatím co v mlhách Kodaně těžilo se z
rekonvalescentní nálady pro přemravnělé křesťanství,
byl Lessing na stráži: věděl, jak jsou tu ohroženy
jasnost a harmonie, kultura a kázeň, nejlepší odkazy
XV I I I. věku. Tyto stránky Lessingových polemik
nezastaraly: romantická sentimentálnost jest dnes
jako tehdy hrůzou duchům mužným a nebezpečím
Všem umělcům; Rousseau, jehož Lessing nejmenoval,
ale jehož kulturní typ jasnovidně zjistil a krutě na-