Mu20vÉ A OSUDY.

301

padlI dokonce docela odbyty; na rozdíl od svého
bojovného krále, s nímž byl duševně spřízněn, měl
Lessing neštěstí, že provincie, jichž dobyl, nezůstaly při
jeho říši a při jeho jméně. Kdo, kromě několika
školometů, odvážil by se dnes tvrditi, že Lessing
došel pravdy v zápase s hrabětem Caylusem o poměr
homerské epiky a hellenské plastiky? Hned Herder
vyrazil mu z ruky maličký kousek pravdy, jehož se
"Laokoontu" dopolemisoval. Že Lessingovy nájezdy
na Corneilla pro pojetí purgatíon des passions
nepřinesly myšlenkových kladů, ukázali nám filologové
hned, jakmile se naučili dosti řecky, aby rozuměli
Aristotelovi. A tak to bylo vždycky: nemaje trvalé
pravdy věcné, Lessing vítězil pravdou osobní. Pro
její uskutečnění vedl své nekonečné polemiky a v
jejimlhledá~i ukázal všecko své umění. Nemyslím
umění jako rutinu, jako techniku, jako dovednost;
nazývám tu uměním formový výraz vnitřni
nutnosti.

Doba, jíž Lessing dal nejprve všecky své síly
a posléze i jméno, žádala si na každém opravdovém
muži, aby se rozhodl pro válku, pro výboj a odboj,
pro útok a obranu. Válečná doba, válečný král.
Chcete-li dobře pochopiti rhytmus, jaký mají
Lessingovy "Literaturbriefe", psané mezi Rossbachem a
Kunersdorfem a adressované smrtelně zraněnému
důstojníku pruskému, dejte si zazpívati silným
mužským hlasem pochodovou balladu "Fridericus Rex"
od statného Karla Loeweho ... v ní skutečně duní
a kvačí dusot koní, postup regimentů, hukot děl, jak
je slyšel Lessing, když polemisoval v
"Literaturbriefe", svojí to nejjařejší knize. Sázím se, že by byl
našel dokonce zalíbení ve vojenských naivnostech
slov této ballady; vždyť řekl své, jindy tak skoupé
"bravo" i bodrému pruskému granátníku Gleimovu.
Jak prostoduché a přece přesné distinkce polemické