Mu2oVJ: A OSUDY.

29-

setrvačnosti pokládán. V kritice využil všech forem1
které jeho doba znala; jistě ne z pouhé touhy po
pestré rozmanitosti. Literární forma jest mu útočnou
zbraní: ví dobře, v kterém polemickém zápase třeba
sáhnouti k přímé invektivě, kdy podrážditi
záludným "Vademecum v dvan ácierce " , kdy v epistolární
formě ukrýti dialog, kdy sáhnouti k učenecké
dissertací, kdy k parabole. Ale volbu literárních prostředků
neurčuje u Lessinga pouze vnější situace; naopak on
je volí dle vlastních vnitřních potřeb a sklonů:
i formami roste především sám.

Jen tak se mu kritika nikdy nestala řemeslem
nudného opětování, jaké v té vysoké míře hrozí sotva
kterému jinému útvaru literárnímu. Ach, toho věčného
střídání mezi kadlubem referátu pro myšlenky o knize
a mezi rámcem článku pro řešení obecnějších otázek!
Jsou kritikové, kteří vládnou pěti šesti formami, jež
uměle neb obratně obměňují; jakýsi to druh
kritického rutinérství. Lessing nebyl z nich: on vždy
znovu formy tvořil jako si vždy znovu tvořil obrazy
a přirovnání, jako si po svém přetvářel řeč, měnil
skladbu, podroboval interpunkci. Miloval tuto
gymnastiku ducha a konaje ji bez ustání, nesestárnul
literárně: dal tím dobrý příklad budoucnosti. Kdo
ještě nevěří, že v kritice jsou zúčastněny a napiaty
také síly tvárné a ne pouze schopnosti analytické,
může si jen přečísti rozkošnou drobnost Lessingova
mládí" Vademecum pro pana pastora S. G. Langeho":

Kolika novými rysy a živly oživil a obohatil polemický
svévolník staromódní formu, pojatou parodisticky!

Vzdali jsme se v kritice většinou bohaté
invence formální, a obmezivše se na referát neb essay,
ochudli jsme proti XV II I. věku, kdy Addison,
Diderot, Lessing znali plnost i útvarů kritických:
moďerní kritika klade důraz spíše na niterní práci
sti1isáční než zevní pitoresknost gemu. Ale princip, jenž