298

AIZNE NOVÁK:

vadlo a citě potřebu býti dramaturgickým kritikem,
vrhá se do náručí prvnímu dost nejistému podniku
scenickému. Jak dlouho asi vydrží při něm? Jenom
potud, pokud z praxe si neabstrahuje odpovědi na
otázky právě jej znepokojujíci; pokud nepřezkoumá
na prknech svého Shakespearea, ale i svého
Aristotela.

Včera kritika drobné literární praxe, dnes
studium esthetických zákonů výtvarnictví hellenského,
zítra polemická konfrontace řecké tragedie a
francouzského dvorského divadla, pozítří analysa
evangelií ... jaká pestrá směsice! Polyhistorické století
navyklo kritika, aby svoje intel1ektuální
dobrodružství hledal ve všech oborech a aby s odvahou
experimentujíciho filosofa použil všeho jako pouhého
stupně vnitřního vývoje. Učebnic~ nám velebí
Lessinga stále, že nalézal; on sám byl však pyšen
spíše na své hledání. To, co opravdu nalézal, nemělo
v jeho očích takové ceny pro jiné jako pro něho
sama. Bylo to jeho privatissimum, a to uměl Lessing
dobře skrývati. Pokládal za vedlejší zaměstnání, že
pracuje o německé a klassické esthetice; životním
posláním mu bylo, že pracuje o sobě samém.

3.

Takto obrozoval se Lessing každým dílem;
nenáviděl opakování, přinášel do každého nového
kritického podniku čerstvou bezprostřednost zvědavého
dobrodruha. Ale ježto nebyl abstraktním myslitelem,
nýbrž především empirikem slova, experimentoval
nejen s uměleckými ideami, ale i s literárnimi formami.
Byla to pro něho největší rozkoš, která z něho
učinila příležitostného dramatika, galantního lyrika,
satirika v epigramě, zač posud jest silou literární