294

ARNE NOVÁK:

Vyznám-li se vám z toho, nebudete mně asi
příliš důvěřovati: co může nám, kteří máme docela jiné
nervy a docela jinou uměleckou smyslovost, probůh
říci ten školský klassik s třírohým magisterským
kloboučkem v týle v kabátě pruského důstojníka,
jak to vše milovalo le sUcle de Fréderic le Grand?

Ani já si nedůvěřuji příliš v prvním okamžiku,
kdy zjistím probuzení té touhy, ani já si neodpustím
zvědavou otázku. Zda vydrží tvůj zamilovaný kritik
tu velkou a těžkou zkoušku, které by se měl
podrobiti každý spisovatel: jest možno čísti jeho
antikvářskou učenost a esthetickou dialektiku tváři v tvář
velikým divadlům přirody, před tmavými vrchy, na
něž lehají modravá mračna, nad černými vodami
rybníka zdvojnásobujícího lehce se pohybující hradbu
stromů, uprostřed polí vonících chlebem, kde vítr
čeří nekonečné plavé vlny? nebude tady tvůj
kritisující filolog a theologický svárlivec pouhou
papírovou loutkou, pomačkanou půldruhým stoletím?

Není věru otázek oprávněnějších. Čítáváme
Lessinga právě jako jeho dva sourodé mistry, Petra
Bayla a Jonathana Swifta, příliš často v přítmí
studovny a v prachu knihovny, že ani se, dík prostředí,
nepozastavujeme nad vším tím mrtvým balastem,
kterému se říká literární věda XV I I. a XV I I I. století.
d, komentářové, plní učenosti z třetí a čtvrté ruky,
opřádající jako neúnavný pavouk spisy básníků
nečtených a rhetorů zapomenutých dávno! d, folianty
vševědoucích kompilací, jejichž sloh jest od půle
kuriální a od půle školometský, a jejichž anekdotám
ulomeny veškeré hrotyl d, sbírky výpisků a záznamů
polyhistorických, nacpané veteší archaeologickou a
mourem filologickým, jak dusí pouhé otevření vašich
důstojných deskl S touto lžiliteraturou válčil žlučí
otrávený Swift statečně; Bayle ukryl do ní svou
jízlivou kritiku zjevení a církve, Lessing zazdil do