284

ARNE NOVÁK:

kostely, před mlýny, před masnými krámy, převzatá
v podstatě ze dvorů uvádějících k panským zámkům;
myslím na brány ke hřbitovům, které připomínaji
příliš živě vstup do parku; zahrnuji do oblastí těchto
architektonických napodobenin dlouhé alej e
kaštanů a topolů, jakými spojoval šlechtic
hospodářský svůj dvorec se silnicí, a jakými panský stavitel
opevňoval hráze rybníků. Než imitace sebe lépe
přizpůsobená a sebe dúkladněji vpracovaná do hlavního
rámce životního nemúže naprosto vyhověti touze po
stilu, jmenovitě, je-li touha po stilu výtvarném
provázena úsilím o sloh životní. Duch měšťácký jednou
byv probuzen tíhne k emancipaci od
kulturyaristokratické, jemu samému nepřátelské a protichlldné.
Odmítá její složitost, přeplněnost, nádheru; dusí se
v její bezúčelné, požitkářské, nesmyslné ornamentice;
jest hluch k jejímu pathosu, založenému na
výlučnosti, na rodové pýše, na dávné tradici. Oproštění,
zjednodušení, návrat k praktické účelnosti, toť
vlastní tendence uvědomělého ducha občanského,
proniknutého střízlivým racionalismem, suchou
morálností, vyprahlým smyslem praktickým. Po
klassické tragedii zaujaté metafysikou následuje
plačtivá občanská smutnohra, orientující o různých
mravních případech, naskytujících se každodenně;
po historické historiografii dostavují se žurnalisté;
Watteaua a Bouchera vystřídávají Greuze a
Chodowiecki. Pikantní umění rokokové, jímž
aristokraté řidčí krve, citlivějších nervú a raffinovanějšího
vkusu nahradili barok svých otců, nemohl pro
hledajícího ducha měšťanského ničeho znamenati, neboť
tu byl jen rozdíl ve formových odstínech, nikoliv
v podstatě. Křehká rokoková něha v maloměstském
celku venkovském jest výjimkou a vždy pouhou
imitací; jest to ozdúbka přikreslená hravou rukou
experimentátorovou a nepatřící k věci a často pouhý