282

ARNE NOVÁK:

ných proti živlům, dokonaly to, co předurčeno bylo
již nespolehlivým a pomíjejícím materiálem, a tak
chceme-li viděti maloměstský celek, jenž by vtěloval
do pologotické, polorenaissanční architektury první
periodu měšťanské slávy, musíme obrátiti se za
hranice. Druhá, přímo klassická doba měšťanskému
duchu vzchází na evropském západě v XV I I I. věku,
který již dlouho před revolucí pracoval k rozkladu
aristokratické kultury.

Revoluční postup od výlučného aristokratismu
k sebevědomému názoru měšťáckému počíná v XVIII.
věku tím, že měšťák, dotud ponížený, nabývá
stavovské pýchy a chce se šlechtici prostě vyrovnati.
Napodobí jej ve vystupování, v kroji, v nábytku,
v nádobí; osobuje si pod heslem lidských práv
privilegia dotud šlechtě vyhrazená; horlí proti
společenským přehradám. Také architektura zasažena
jest tímto napodobivým doháněním. Venkovský
měšťák s venkovským stavitelem přebírají motivy
panských dvorů, šlechtických zámků, zámeckých
zahrad, jak mají je po ruce; nelze však upříti, že tato
chvatná horlivost, tento imitační shon nepřinášejí
našemu městskému venkovu očekávaného ovoce.
Srovnání barokních chrámů, barokních zámků s
městskými domy mimo Prahu nedopadne rozhodně ve
prospěch těchto. Baroko se vším svým honosným
pathosem, se svou těžkou monumentálností, se svou
přepychovou nádherou jest a zůstane slohem
sváteční exaltace, despotické výlučnosti, zkamenělého
aristokratismu, ať náboženského neb rodového a
nestane se nikdy slohem občanským.

Nejen, že měšťákovi scházejí pro něj kulturní
podmínky, nýbrž i materiál a místo. Baroko nesnese
levného a obyčejného staviva a příčí se úsporné
soustavě tenkých zdí, laciných okenních rámů a
uzounkých ostění; již ve volbě a štědrosti stavební látky