280

ARNE NOVÁK:

dosahujících v ploše náměstí největší a
nejrozmanitější rušnosti, pomáhala jen zdůrazňovati
osamocenou povýšenost věže či věží městského chrámu,
jenž také ostrým hřebenem střechy a podpěrnými
pillři osoboval si nadvládu nad celým městským
obrazem. Menší a v massivnosti svojí těžkopádnější
ostatní vížky, na radnici, na vodárně neb na
městských branách, skrovně jen pozůstalých, nebraly
kostelu naprosto jeho vůdčí centrálnosti, nýbrž spíše
přispívaly k tomu, aby vlnění štítu a střech bylo
členěno, ba rhytmováno. Zasazeno do okolí
hlubokých luk a nekonečných polí, vytvořeno ze souladu
světlého staviva a syté zeleně, působilo toto
panorama venkovského města dojmem naprosté
vyrovnanosti, jenž zvyšován byl ještě převahou chrámu
nad ostatními budovami, takže celek dobře
symbolisoval smýšlení poklidného občana, dovršujícího
pracovité a míruplné bytí zbožnou oddaností.

Většina venkovských měst ustrnula před námí
ve zvláštní směsi barokní a empirové architektury,
kterou dovedla bez násilí vkresliti do půdorysů
poděděných až ze středověku. Ve chvíli, když empirový
sloh dožil svou kulturní úlohu, násilně přeťat byl
stavební rozvoj maloměstského venkova. Co
následovalo, bylo a jest posud zmateným tápáním,
pozbyvším naprosto smyslu pro účelnost, pro logiku
půdorysu, pro tradici stavební městské jednolitosti,
tápáním tím horším, čím svéhlavějším jest
schematické úsilí vytrhnouti libovolně jednotlivé stavební
objekty z městského celku a učiniti je nahodilým
pokusným kamenem zcela theoreticky
vyabstrahovaných, t. zv. slohových formulek.

Nadvláda empirového slohu v českých
venkovských městech jest jevem právě tak všeobecným jako
dosavad nevyloženým. Neprávem jsme mu dlužni
kulturní výklad. Empire stojící myšlenkovými a ži-