MULOVI: A OSUDY.

279

domého slovanského typu s převahou širokých
dřevěných vrat, lámajících i jednotnou linii krovu, které
z města původem rolnického musily se vystěhovati
na periferii. Mělo-li město vodu, ať již to byl veliký
líný rybník, či řeka omývající pozadí domů,
přizpůsobilo jí svůj půdorys; obrátilo k ní řadu stavení,
v nichž pracovali jircháři, koželuzi, barvíři; zachytilo
ji koly výsadního velkého mlýna, tyčícího se často
do několika pos·chodí a zdobeného někdy massivní
věží vodárenskou, použilo jejích proudů za
přirozenou hradbu; vedlo po jejích dřevěných mostech
svoje cesty hospodářské.

Tak ovládán byl celý půdorys, zachovávající
souvislost s původním založením města buď jako
podhradí buď jako kupeckého stanoviště neb jako
větší osady rolnické, promyšlenou a uvědomělou
účelností vyrovnanou naprosto s podmínkami
terrainu. Svévolně měniti v tomto plánu, opřeném
o tradici, sotva by bývalo možno, neboť
neznamenalo by to nic jiného, než otřásti životními útvary
a potřebami obyvatelů, než zasahati do ústrojné
pravidelnosti rolnictví, obchodu, řemesel v městě.
Přes tuto ryze praktickou logiku, řízenou zájmy
především utilitářskými, nebyl architektonický ráz
venkovského města nikterak bez malebného
půvabu, jehož arciť nesmíme hledati v abstraktní
symetričnosti půdorysu, viditelné pouze na
papíře stavitelově. Tento malebný půvab bylo možno
sledovati nejlépe panoramaticky; městský
architektonický ensemble skládal obraz soustředěné jednoty
a zároveň barvité rozmanitosti. Zeleň zahrad na
obvodu, husté tlumy kaštanových korun v alejích,
elegický stín starých stromů zahalujících střechu
hřbitovního kostelíka rámovaly město a dávaly
teple vystupovati živé červeni krytu i jasně světlému
nátěru domů. Neklidně rozmarná hra střech i štítů,