MUŽOVi: A OSUDY. 235

pokládané za státnický ideál. Vše to však nedovedlo
v intelligenci umenšiti kultu Bismarckovy osobnosti,
a není sporu, že ve chvili tísnivé potřeby ustoupí
všecka ona differenciace Německa společné jednotě,
jejímž zosobněním jest právě Bismarck, vždyť
i v nespravedlivě útočném výboji proti menším
národům, jmenovitě proti Slovanům, cítí se Němci
jediným kompaktním tělesem.

Pro pozorovatele, stojícího v Rakousku, státě
to, jímž Bismarck zabýval se nepřátelsky jako
složitým, až dotud nezcela řešitelným problémem, úvahy
o "železném kancléři" nepohřešují bolestné trapnosti.
Zatím co v čele Německa stál geniální jednotlivec,
za dvacet dalších let po odchodu Bismarckově s
politického jeviště vystřídala se ve Vídni řada více
méně neschopných ministerstev, charakterisovaných
buď neživotnou byrokratičností bez iniciativy a bez
samostatnosti neb politickou úhořovitostí, která
kroutíc se obratně a úlisně na všecky strany,
nedostala se vlastně nikdy s místa. Místo směle
vedoucího ducha vládly tu jen tak zvané poměry, tato
výmluva nemohoucích a nestatečných lidí,. kdežto
v Německu Bismarck prostě titanskou rukou
odvaloval tak zvané poměry s cesty. Naproti
politickému životu nad Sprévou zavládlo ve faiacké
Vídni politické živoření případ od případu, rok od
roku, věčné záplatování bez soustředící a jednotící
myšlenky. Tím posílena byla osudná centrifugální
snaha všech složek národních, zájmových, třídních,
charakterisující od r. 1848 celou rakouskou politiku,
při čemž s podivuhodnou paradoxností živlům,
nejvíce tíhnoucím od společného středu, přidělována
byla úloha hlavní, kdežto ti, kteří mohli býti silami
soustředícími, vylučováni byli ze života ústavního.
Bismarck, který veškeré politice pruské a německé
dal velkolepou tendenci centripetální a udržoval