234

ARNE NOV ÁI<:

niální a v snaze po upevnění německé budoucnosti
na moři a v zámoři. I zde stál Bismarck s
otevřeným hledím proti tomuto úsili, jemuž neschází
příchut řevnivého dohánění Anglie. Velestát má arciť
vždy potřebu a touhu zajistiti se na oceáně, byť
i Německu scházela k tomu většina podstatných
podmínek vlastních Albionu; leč předem
vnitrozemskému státu nál'eží vnitřně se uceliti, dokonale
opatřiti zákonodárství, provésti všecky důsledky
soudobé hmotné kultury, než pustí se na vlny a do
cizích zelTlí za výboj em. Bismarck pracoval
soustavně tímto směrem a takto pomáhal vyrovnávati
se Anglii; sotva odstoupil, zahájen byl nový kurs až
k absurdnostem politiky v Kameruně, bojů s
Herery, Walderseeovy výpravy do Pekingu. Tím
Německo samovolně vstoupilo k ostatním mocnostem
do falešného poměru, podvrátilo svou vážnost,
vystavilo se nešikovně všeobecnému odporu, osamělo
v koncertě velmocí, což vyznívalo ještě v poslední
době. Toť důsledky změny, při níž geniální realista
byl vystřídán romantickým diletantem.

Tíže lze zodpověděti otázku, pokud německý
národ ve svém politickém smýšlení a veřejném
povědomí zůstal věren Bismarckovi, jejž vyznává
srdcem i ústy. Odečteme-li jihoněmecké
partikularisty a davy uvědomělých socialistů, kteří v
Bismarckovi nepřestanou viděti odpůrce, nelze
nepřiznati, že i ve středních intelligentních vrstvách
nastalo jakési oddál~ní od jeho smýšleni. Intelligence
přiblížila se sociálnějšímu pojetí státní myšlenky,
prohloubila v demokratickém duchu pojem národa,
emancipovala se od junkerského a vojenského
prušáctví, jež pro Bismarcka bylo východiskem německé
akce politické, ulámala hroty nepřátelství k
sousedním státům a dala se poučiti vývojem zkušenosti
o nevýhodách, které přineslo císařství, Bismarckem