rovité vášně uchystaným; naslouchej, jak listí šeříku i vlny řeky
zpívají: má stará jest to píseň, píseň odříkání."

A poutníku vskutku bylo, jako když slyší cosi nesmírně jemného
a vznešeného, akordy i jednotlivé, rozmanitě seskupené zvuky,
které v jedné chvíli duši povznášely vysoko, vysoko, skoro k
nadšenému výkřiku a pak se zase sevřely ji těsně v citu děsné bolesti.
Naslouchal písni napiatě a pak ponenáhlu dával se jí kolébati
a ukolebávati. A ponenáhlu vše kolem něho bylo neurčité, mlhavé,
v mlhu rozplynul se měsíc na tmavé vodě se houpající, v mlhu
šeříková houšť a podoba starého básníka-ševce v ní ukrytá, i staré

domy kolem ní seskupené. .

Když cestovatel vyšel ze svého těžkého, olověného snění, nic tu
nebylo, píseň odříkání tichla, a on namáhavě snažil se oživovati
v duši její smutně-sladké tóny.

A nevěděl, zdali píseň ta bude mu spodním proudem života, jak
stala se jím mistru-pěvci; zdali dovede milovati bledý chladný
svit, a nezatouží opět beznadějně po teplém zlatu slunce, aneb
po ohních, žhavých a kalných.

110