Listy šeříku, vonnými hrozny prodíraly se tenké měsíční paprsky
na jeho lidsky oživenou tvář.

Noční poutník vrhl se k němu se vší vášnivostí svého
nepokojného srdce a mimoděk jako v trýzni sepial ruce. Starý
mistrpěvec vzhlédl klidně; jeho široké čelo i ve svých vodorovných
rýhách bylo jasné, do spánků kadeřily se husté dosud vlasy, a
dlouhý vous nezakrýval laskavě se usmívajících úst. Na rtech
jako by dlela otázka; a poutník, byť nebyla vyslovena, odpovídal
na ni: "Ú, tolik bych ti chtěl říci, starý pěvče! Jsem z těch, kteří
v útěku myslili, že kořist uhoní, z těch, kteří, vlastní rány si
rozdírajíce, neslyší svého stenu a domnívají se, že rozkoš si
způsobují. Ty's zpíval, všude, v dějích velikých i malých, že šalba je
a klam; ty's zpívalo tom, jak vyplésti se z bludných a temných
těch drah. Ty's jistě z nich vyšel k jasu; starče, nauč mne, kudy
klidu a světla bezpečně dojíti, než zahynu v omrzelosti či zoufání
na klikatých cestách."

Měkce a vlídně zašelestilo to z šeříkové houště: "Každý sám musí
dojíti ze šera do jasu; kdo noc proputuje, uvidí, jak červeň jitřní
přichází branou zakalených mraků."

"Nechce ustoupiti noc má novému dni," žaloval poutník. "Volal
jsem po něm marně; v samotě noci vztyčoval jsem ruce, jako
bych shora urvati měl smilování, zarýval hlavu v drn lesa, v
podušku lůžka, svíjel se v trýzni a slzách; ve hluku dne divokým
shonem, prací, přehlušoval jsem hlasy uvnitř kvílející. Kvílejí
stále."

"Proč znovu ryješ v ranách svých?" znělo vyčítavě. "Proč nedáš
usnouti svému bludu?"

"Tak jako v písni tvé tomu bylo? Blud žádosti a touhy, na chvíli
usnuv, sílu si získal novou! Rozevíral náruč, vztahoval ruce; a
přišlo mládí, vzalo mu směle, co míti chtěl; dálka spustila svou
mlhu jako neproniknutelnou stěnu, až neviděl; aneb rozevřel se
hrob znenadání a urval, co zůstalo. Znáš toužení nikdy
nesplňované? Jest jako dravec, jenž vnitřnosti z těla rve! Ci jsi již
zapomněl, že i za tebou někdy se plížilo a svítilo svýma žhavýma
očima?"

"Vím a znám. Když z jara rozkvétaly jabloně a tiše padaly s nich
veliké, zardívající se květy, když v podletí voněl bez, jako by
v horkém rostl pásmu, a na pahorcích ohně plály, kolem nichž
junáci a děvy jásali a tančili, tu i já chtěl, aby obnoveno bylo
moje mladé, zaniklé štěstí. Já nesměl po něm sáhnouti; osud kázal,
abych odevzdal je rukám jiným, a já je odevzdal. Jen v písni
a hře směl jsem býti šťasten. A ve vzpomínání, v odlesku."
"Ty's přece zapomněl ... "

108