když byla velikolepá, aneb když svůdnou líbezností vynucovala
jásot, který i na strastech žádal, aby byly neobyčejné, hrdinské.
Viděl ono měšťanstvo nábožně a zkroušeně putovati do kostelů
k náhrobkům oblíbených svých světců a vycházeti z nich s
předsevzetím, že i oni mistry dají se vytesati neb ulíti důkladná epitafia,
viděl je usměvavé a spokojené vykračovati si po náměstích,
zastavovati se u studen, námětů podivných a hrubých jako vtip
řemeslníkův, ploužiti se dále k nízkým hospůdkám a hověti si
v nich do široka po vykonané všední práci dne.

Ach, vše v městě bylo tak spokojeně spořádané, nic neužíralo se
po nemožnostech, nic netoužilo vzhůru. I to umění dalo se do
služeb užitku - jako by kdy hvězdy sestupovaly s nebes a
plápolaly na černém krbu rodinné světnice aneb svítily trpělivě na
zdech střízlivých domů jako lucerny nárožnÍ. Malíř, miláček
panovníků, spokojil se s domovem měšťana; básník neštítil se šera
ševcovské uličky a psal své písně i hry ve světle skleněné koule
nad verpánkem zavěšené; sochař a kovolitec pokorně přijímali
objednávky svých zbohatlých spoluměšťanů a omezovali svou
dovednost na vypukliny náhrobní, na drobounké sošky, ať pro pilíře
domů, ať pro sarkofágy patronů určené. Zastavoval se u jejich
pomníků a do kamenných nebo do kovových tváří díval se jim
s výčitkou skoro nakvašenou; s týmž pocitem stál u jejich hrobů,
když podél křížových zastavení došel v horku a dusnu starých
hřbitovů, tázal se, jak mohli tito vyvolenci tvorstva, jejichž
myšlenky uměly bratřiti se s paprsky slunce, s oblaky a orly ŕ
prožívati dlouhá léta svého věku ve všedním poklidu
cechovnického města. A když síně musea vzpružily jeho unuděnou mysl
a přenesly jej zpět k břehům řeky velkolepě se usmívající, na její
hrady a skály, do krypt a k portálům chrámů málem tisíciletých,
na staré silnice, kudy již Říman kulturu i poddanství nesl v kraje
barbarů, tu v úsměv šťastného shledání mísila se při výtvorech
a památkách mistrů norimberských znovu ona poloteskná,
poloopovržlivá otázka.

Odcházel, odjížděl neusmířen se starým městem, v duši s obrazem
čehosi co zklamalo, co mělo býti jasným, zářivým ovzduším pro
velikost, a bylo jen šedivou mlhou, kterou jednotlivá jiskřicí se
světélka nedovedla roztrhati a zaplašiti.

Obraz ten trval dlouho; cestovatel nevracel se do města Diirerova
a Krafftova, Sachsova a Vischerova. Až jednou po letech, kdy
nevěděl kudy kam se svou velikou strázní; až v době, kdy chodil
se šíjí schýlenou a s brvami hrozivě staženými, kdy pukalo v něm
srdce bolestí, a do očí se mimoděk draly zžírající slzy, které
nedaly se polykati.

106