a Maria rys za rysem shledávala v žaluplné tváři tahy svého syna,
božského dítěte.

Teskně dlely na ní tajemné oči, jakoby jí vyčítaly: "Matko, proč
jsi mne zrodila? Potýkala jsi se s bolestmi nevýslovnými o život
můj, abych tak mlád byl utracen? Ne za krále povýšili mne lidé
pro božský můj původ, ale zašlapali a utratili, než dospěl jsem
cíle. Viz jak trpím ranami a potupou - proč zrodila's mne,
matko?" Tak mluvily k ní oči ze strašného obrazu; a ona
nedovedla se jejich pohledu vyhnouti, ač bolel ji více než všecko
utrpení celého jejího života.

Pak zapadlo na obraze slunce, špinavě rudé mraky koulely se po
obloze, až postavy odpravených jevily se jen jako v mlze, mezi
zástupy zavládl divý zmatek, střechy domů v městě počaly se
hýbati a padati, a posvátná opona chrámu Hospodinova roztržena
ve dvL Temné dunění dolehlo k Marii, pak obraz zmizel, tma ji
obklopila a ona hrůzou uchvácena, padla tváří na studený kámen,
nevědouc, co se s ní děje, jen bázní a zimou se třesouc.

Když otevřela zase oči, dosud nad ní šerá křídla skláněl anděl
tmy: "Viděla's pravdivý svého syna osud?" tázal se jí, žehaje
mladou matku plápolem svých divokých zraků. "Věříš již, že
nebudeš vzpomínati s plesáním doby zrození synova? Překazím dílo
také andělům, sluhům Hospodina, nebudou, jak věštili tobě,
radovat se v den jeho příchodu matky a děti všecky! Ty, jimž děti
zahynuly, svíjeti se budou v bolestech stonásobných a jako tobě
vrývati se jim budou v duši zsinalé líce, mroucí, vyčítavé zraky,
zbledlé rty zmařených zrozenců. Zastrou si tvář, <'by neviděly
světla, v zem zaryjí hlavu, by neranil jich zvuk plesajících hlasů.
Miliony opuštěných dětí plakati budou v den ten palčivé slzy a
vznik svůj proklínati. Syn tvůj nebude králem, nezvítězí nad
zlobou, marně zemře na potupném dřevě. Dále panovati bude bolest
a tma a marnost a zánik! Ne Hospodina, mne boj se, Maria!
Nastlal jsem ti trní v cestu a neslýchané utrpení přichystal synu
tvému - neboť nejkrutěji stíhám ty, již nejblíže jsou božství!"
Jako hřímavá hymna znělo proroctví anděla zkázy, každá věta
byla úderem do kovu, každé slovo ranou biče svištícího. A Maria,
ležíc na skalní půdě, dávala ranám na sebe dopadati,
neodpovídala, nebránila se již. Slyšela jeho ozvěnu, i když hlas umlkl
docela; dlouho nezdvihala hlavy, jakoby v mrákoty pohroužena.
Když vzhlédla, byl ve skalním chlévě jasný den; pablesky slunce
se veň vkrádaly, druh její Josef mnul si oči, zvířata v pozadí
vesele hleděla před sebe, odpočinkem občerstvena. V jeslích klidně
spalo božské dítě. Pěstoun Josef přistoupil k němu, s potěšením
zahleděl se do jemných rysů a zaplesal, když dítě otevřelo veliké

1°3